(9. září 1876 Třemblaty – 21. října 1966 Praha)
Zemský rada, ochotnický herec, člen loutkových scén Umělecká výchova a Vinohradský Sokol.
Vystudoval akademické gymnázium a po právnických studiích nastoupil do advokátní praxe. Záhy však přešel do státních služeb a v zemském výboru českém setrval po celý svůj profesní život, posléze jako vrchní účetní rada.
Sojka však celoživotně tíhl k divadlu. I když původně pomýšlel na pěveckou dráhu, zvítězila činohra. Byl předním členem několika významných pražských amatérských souborů, ale především působil jako externista v Městském divadle na Královských Vinohradech v éře Hilarově a zejména Kvapilově. Pro účinkování ve Vinohradském divadle si zvolil pseudonym Sokolov, aby předešel nepříjemnostem v zaměstnání. Příjmení Sojka-Sokolov si pak podržel pro všechny další divadelní aktivity.
Loutková „představení“ začal hrát doma v klukovském věku. Impulsem mohl být nedaleký obchod s loutkami, tištěnými dekoracemi a svazečky loutkových her. Loutkové divadlo hrál i na prázdninových táborech. Tento zájem jej přivedl v roce 1914 do loutkového divadla Umělecké výchovy na Královských Vinohradech, kde se uvedl recitační rolí v inscenaci Jak Jaromil k štěstí přišel. Když po válečné přestávce obnovila Umělecká výchova činnost, režíroval zahajovací inscenaci Johanes doktor Faust (A: Vrchlický, Kraus; prem. 28. 2. 1921). Na přelomu let 1921–1922 vznikla v souboru krize a z divadla odešel dosavadní předseda loutkářského odboru Hanuš Folkman. Nové vedení se ustavilo ve složení Ota Bubeníček, Vít Skála a Václav Sojka-Sokolov. Sojka měl na starosti především jevištní mluvu a často režíroval, např. Offenbachovu Svatbu při lucernách (1922) či Plautova Dvojčata (1924), a byl předním recitátorem – nejčastěji hrál Kašpárka.
Významná je Sojkova publikační a organizační činnost. Po ustavení Loutkářského soustředění (1923) se stal jedním z jeho nejaktivnějších členů a 1. sjezdu loutkářských pracovníků (1924) se účastnil jako přednášející. Sjezdové referáty se dočkaly knižního vydání v Loutkářské čítance (Svaz osvětový, 1925) a Sojka se uplatnil jako jeden z editorů a přispěl článkem o recitaci. Jeho aktivity pokračovaly i pod hlavičkou loutkářského odboru Masarykova lidovýchovného ústavu (ustaveného v roce 1925) a spolupracoval také s časopisem Loutkář. Jeho významným editorským činem byla příprava publikace Vaška Sojky soupis čsl. loutkových her, scén a výstupů (ČOS, 1929), pro kterou zpracoval a doplnil lístkový katalog svého předčasně zemřelého syna. Navázal příručkou Doplňky k Sojkovu soupisu československých loutkových her, scén a výstupů (Loutkářské soustředění, 1931). Poté byla při loutkářském odboru MLÚ zřízena Komise pro výbor dobrých loutkových her a Sojka-Sokolov se stal jejím předsedou. Výsledkem práce komise byla příručka 250 vybraných původních her pro loutky (MLÚ, 1933), na jejímž sestavení se podíleli J. Malík, V. Skála, V. Sojka-Sokolov a J. Veselý. Tuto publikační činnost završil Sojka Třetím soupisem českých a slovenských loutkových her, scén a výstupů (Umění lidu, 1950). Po smrti svého syna Václava (Vaška) Sojky (1926) shromáždil jeho literární pozůstalost a vydal ji vlastním nákladem pod názvem Verše a prosa Vaška Sojky (1926). Na posledním sjezdu Loutkářského soustředění v roce 1946 byl opět zvolen do výboru a v roce 1947 se stal členem přípravného výboru oslav Matěje Kopeckého. Byl jedním ze zakladatelů UNIMA (Union Internationale de la Marionnette) a na ustavujícím sjezdu v Paříži (1929) byl zvolen tajemníkem. V této funkci setrval až do sjezdu v Lublani (1933), kde jej na této pozici vystřídal Dr. Jan Malík. V roce 1929 se Sojka zapojil do činnosti loutkářského souboru Sokola Královské Vinohrady, byl zvolen předsedou odboru a zaměřil se především na organizační záležitosti a kvalitu jevištní mluvy. I v sokolském divadle hrál samozřejmě Kašpárka.
Na jaře 1925 přišel redaktor Radiojournalu Miloš Čtrnáctý s nápadem zařadit do vysílání loutkovou hru. Prvním pokusem byla jednoaktovka Tele francouzského loutkáře J. Onofria (vysíláno 23. 5. 1925). Sojka představoval Kašpárka a na jeho bedrech ležela hlavní tíha dramaturgické přípravy relací, které se po 5. září 1925, kdy byl vysílán Pan Franc ze zámku, staly pravidelnými. Hráli členové Umělecké výchovy, příležitostně členové Studentské scény či hosté z vinohradského Městského divadla. Kašpárek ovšem zůstal doménou V. Sojky. Repertoár byl zaměřen především na dětského posluchače, ale postupně se pamatovalo i na mládež a dospělé. Snahou byla žánrová pestrost. Loutkové hry se vysílaly v sobotu odpoledne v letech 1925–1934. Jednalo se o jednu z nejstarších pravidelných relací. Uvádí se, že bylo odvysíláno 261 loutkových her a hříček; zprvu byly relace třicetiminutové, později i šedesátiminutové. V roce 1934 došlo k reorganizaci vysílání, veškeré dětské pořady přešly pod školský rozhlas, a to znamenalo konec vysílání loutkových her.
Václav Sojka-Sokolov byl jedním z nejvýraznějších loutkářských aktivistů mezi dvěma světovými válkami. Dělný, spolehlivý a noblesní, se zaměřením na čistotu divadelní mluvy.
Výběr z literatury
SOKOLOV, Václav. Kašpárek a rozhlas. Loutkář. 1928. roč XIV/č. 5–6, leden, s. 94–96.
-R-. Úsměvná sedmdesátka. Loutková scéna. 1946. roč. III/č. 1, říjen, s. 13–14.
V., Josef. Prvních deset let čsl. rozhlasu. Loutkář. 1936. roč. XXII/č. 6, únor, s. 100.
SOKOLOV, Václav. Loutkové hry v pražském rozhlase 1925–1934. rukopis; knihovna Divadelního ústavu Praha; 7MB54.
KOLÁR, Erik. Panu radovi je devadesát. Československý loutkář. 1966. roč. XVI/č. 9, září, s. 211.