(24. ledna 1905 Praha – 5. července 1926 Praha)
Vysokoškolský student, divadelník, překladatel, autor.
Vašek Sojka se narodil v rodině zemského rady a zapáleného divadelníka a loutkáře Václava Sojky-Sokolova. To předznamenalo jeho vřelý vztah k divadlu. V letech 1915–1923 vystudoval klasické gymnázium na Vinohradech, kde ředitel Otakar Smrčka podporoval divadelní aktivity studentů. Po maturitě se stal posluchačem Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, obory čeština a germanistika. Nebylo mu však dopřáno studia dokončit. Zemřel na následky akutního zánětu slepého střeva.
Vašek Sojka se s nadšením zapojil do divadelních aktivit Vinohradského gymnázia, stal se jedním z předních herců. Hrávalo se v Národním domě na Královských Vinohradech. Abiturienti se však scházeli a hráli i po maturitě, a z tohoto kroužku se v květnu 1924 ustavil divadelní spolek Studentská scéna. Přípravný výbor pracoval ve složení Václav Sojka, Jiří Verner a František Smažík. Tento divadelní spolek uváděl nejen klasický, ale i současný repertoár, pořádal i recitační matiné. Vašek Sojka tu působil jako režisér, dramaturg a herec. Ztvárňoval především charakterní role, jeho herecký projev byl vždy procítěný a psychologicky hluboký, mluva čistá a plastická. V tom kráčel ve šlépějích svého otce, který byl znám svou péčí o kvalitu jevištní řeči. V rámci Studentské scény organizoval každou neděli výlety do pražského okolí, při nichž nechyběly sportovní aktivity. Do konce června roku 1926 zkoušel roli emigranta Moce v Jiráskově Emigrantu, který byl slavnostním představením Ústřední matice divadelního ochotnictva českého ve Stavovském divadle 3. července 1926. Premiéru však už nehrál, zemřel 5. července.
Loutky jej provázely od dětství, u Sojků se hrálo domácí loutkové divadlo, a to nemohlo minout ani malého Vašíka. A nemohlo jej minout ani loutkové divadlo Umělecké výchovy, kde byl jeho otec jednou z vůdčích osobností. O tom, jak se dokázal prosadit, svědčí nejlépe to, že když v říjnu 1922 zemřel spisovatel a dramaturg souboru Karel Mašek, byl do funkce dramaturga zvolen sedmnáctiletý Vašek Sojka. Tuto funkci vykonával se vší zodpovědností a invencí. V roce 1924 se konal 1. sjezd loutkářských pracovníků v Praze, jehož jádrem byly odborné i ryze praktické přednášky. Zde Sojka přednesl přednášku „Výběr a úprava her“, která pak byla publikována v Loutkářské čítance (Svaz osvětový, 1925). Zde se plně projevil jako dramaturg hodný toho jména. Jednak přehledem o starší a soudobé produkci, ale především kritickým posouzením její literární a divadelní úrovně. A nastíněním kritérií při výběru her a stavbě repertoáru. Jeho znalost loutkářské dramatické literatury pak zprostředkoval loutkářské obci Vaškův otec Sojka-Sokolov, když zpracoval jeho lístkový katalog her a vydal jako Vaška Sojky soupis čsl. loutkových her, scén a výstupů (ČSO, 1929). Plně se zasazoval o povznesení literární úrovně uváděných her minimálně na úroveň výtvarné kvality a nepoměr mezi těmito dvěma složkami viděl jako hlavní dobový problém loutkového divadla, přičemž neváhal označit stupeň literární kvality jako stupeň nulový. Sám se jak vlastními autorskými pracemi, tak překlady z francouzštiny a němčiny snažil obohatit repertoárovou nabídku. Jako dramaturg psal pro cizí hry vložky, písňové texty, případně předmluvy či doslovy.
Literární činnost Vaška Sojky byla bohatá. Byl talentovaným básníkem, psal verše milostné i vlastenecké, ale díky jeho autorské pohotovosti převládají příležitostné a satirické veršíky. Vzhledem k jeho divadelním aktivitám je přirozené, že jej lákala divadelní dramatika. Ve čtrnácti letech napsal hru Kašpárek a čarodějnice, a i když pochopitelně nevyniká originalitou, má své kvality a byla hojně hrána. V jeho pozdějších hrách, v Pohádce o žábě s mikádem a ve fantastickém M.O.M. (Moudré oživování mrtvých) už najdeme netradiční postavy a zápletky. Vrcholem jeho dramatické tvorby je pohádka Brokát, princ z pohádky, zralé básnické dílo psané ve verších. Bohatý děj, plastické kresby postav a netradiční finále, v němž je neplodný romantismus překonán životní realitou. Hra byla zadána do soutěže na loutkovou hru, vypsané Masarykovým lidovýchovným ústavem. Výsledky byly vyhlášeny v roce 1927 a Brokát získal 1. cenu. Premiérově byl pak uveden v březnu 1928 v Tylově divadle v činoherním nastudování; loutková premiéra se uskutečnila v dubnu 1928 v Umělecké výchově. Scénické realizace se dočkal i po 2. světové válce, na scénách profesionálních i amatérských. Četné jsou Sojkovy překlady loutkových her. Z francouzštiny překládal Ducreta, Onofria, Hinota, Durantyho a Neuvilla – tedy autory maňáskových komedií. Část z nich byla vydána v Knihovně českých loutkářů ve svazcích Pět francouzských veseloher a Nových pět francouzských komedií. Jeho překlady vynikají bohatým slovníkem, snahou postihnout všechny slovní hříčky a stylistické ozdoby originálu. Zřejmé je i Sojkovo úsilí, aby řeč nebyla „papírová“, ale z jeviště dobře zněla. Z němčiny překládal Franze von Pocciho (20 her), který jej významně ovlivnil při jeho vlastní autorské tvorbě. Oceňoval Pocciho dobové narážky cílené na dospělé obecenstvo, zcizující repliky a bohatý děj. Překládal i činoherní repertoár, Molièra, Huga, i současné francouzské autory.
Ve svých patnácti letech navštívil redakci časopisu Loutkář a rázem zaujal dr. Jindřicha Veselého. Nejen svým rozhledem po současné dramatické produkci, ale také úctou k tradici a schopností kritického úsudku. Veselý jej přizval ke spolupráci a Sojka se záhy stal erudovaným recenzentem loutkářské produkce (pod šifrou „Vis“). Brojil proti dominanci výtvarné stránky na loutkovém divadle a usiloval o zkvalitnění dramatické předlohy a mluveného slova. Dr. Veselý ve Vaškovi spatřoval pokračovatele a završitele svých snah o moderní tvář loutkového divadla, při zachování úcty a badatelského zájmu o tradici. Udivující rozsah literárního odkazu Vaška Sojky je zachován ve sborníku Verše a próza Vaška Sojky, kde jeho otec Václav Sojka-Sokolov shromáždil nedovršené dílo a v prosinci 1926 vydal vlastním nákladem. Sborník obsahuje verše milostné, vlastenecké či příležitostné, písničky a drobné scénky pro loutky. Z prózy pak především odborné studie, většinou se jedná o seminární práce. Šíři Vaškova zájmu dokládají zejména studie Česká loutková hra o doktoru Faustovi a její srovnání s Goethovou tragédií, portréty francouzských maňáskářů či podrobná recenze soudobé ruské divadelní dramatiky. Ve sborníku nejsou zahrnuty kritiky a literární referáty z časopisu Loutkář a drobné novinářské zprávy. Rovněž vlastní dramatické práce a překlady jsou zde uvedeny pouze v podobě soupisu.
Vašek Sojka byl mimořádný talent, navíc pracovitý, kritický a sebekritický. Na ustavujícím kongresu UNIMA v roce 1929 v Paříži byl prohlášen čestným členem; byl mu také udělen diplom Loutkářského soustředění za zásluhy o české loutkářství. Na jaře 1930 byl na pražském Vinohradském hřbitově odhalen náhrobek od Ladislava Šalouna, na kterém čtyři dívčí postavy symbolizují Vaškovy lásky: Filozofii, Thálii, Poezii a Loutkářství.
Výběr literatury
BRAMBORA, Josef. Vašek Sojka překladatel loutkových her. in Nových pět francouzských komedií. Knihovna českých loutkářů č. 170–174.
VESELÝ, Jindřich. Václav Sojka. Loutkář. 1926. r. XIII/č. 2, září, s. 22–23.
VESELÝ, Jindřich. Za Vašíčkem – Vaškem – Václavem Sojkou. in Verše a prosa Vaška Sojky, nákl. V. Sojky, 1926, s. V–IX)
Ot. Smrčka: Sojka na gymnasiu i potom. in Verše a prosa Vaška Sojky, nákl. V. Sojky, 1926, s. IX–X.
VESELÝ, Jindřich. První pomník s loutkářskými motivy v ČSR. Loutkář. 1931, r. XVIII/č. 2, s. 30–34.
VESELÝ, Jindřich. Světla minulosti. Loutkář. 1936. r. XXII/č. 5, s. 69–71.
SKÁLA, Vít. Za Vaškem Sojkou. Loutkář. 1936. r. XXII/č. 5, s. 71–72.
-mík-: Dvacet let od smrti Vaška Sojky. Loutková scéna. 1946. r. II/č. 9–10, s. 143–144.
NOVOTNÝ, J. A. Ve jménu Vaška Sojky. Československý loutkář. 1955. r. V/č. 1, s. 2–3.
SMAŽÍK, František. Básník jara by se dožil podzimu života. Československý loutkář. 1965.r. XV/č. 1s. 14–15.
DUBSKÁ, Alice. Umělecká výchova ze zorného úhlu historie. Československý loutkář. 1975. r. XV/č. 1, s. 7–9.
ČESAL, Miroslav. Vašek Sojka a jeho aktuální význam. Československý loutkář. 1975. r. XXV/č. 1, s. 10–11.
Zdeněk Bezděk: Dějiny české loutkové hry do roku 1945 (Divadelní ústav, Praha 1983, s. 53–57)
SOJKA, Václav. K problémům loutkového divadla dnes. in František Sokol: Svět loutkového divadla. 1987. Albatros, Praha.
DUBSKÁ, Alice. Loutkové divadlo Umělecké výchovy. Divadelní revue. 1991, č. 2, s. 72–75.
ČESAL, Miroslav. Hledání souvislostí VI. Loutkář. 1994. č. 6, s. 122–123.