(28. 4. 1935, Olomouc – 21. 10. 2014, Kladno)
Režisér a herec. Vývoj českého moderního divadla přelomu 20. a 21. století ovlivnil zejména svým specifickým viděním propojení loutky a herce ve společném hracím prostoru; pracoval na pomezí několika divadelních druhů – loutkového divadla, činohry, opery a baletu –, které mísil v době, kdy něco takového nebylo ještě obvyklé.
Nově založenou katedru loutkářství na pražské DAMU vystudoval v letech 1956–1959 (absolventská inscenace Z. Bezděk: Dřevěný vojáček a jeho přátelé, výtvarnice Milada Šebková, premiéra v Ústředním loutkovém divadle / Divadle Loutka, 1959). Patřil k revoltující generaci, která se odklonila od tradičního pojetí loutkového divadla – jeho spolužáky byli Juraj Herz, Jiří Srnec či Jan Švankmajer. Hned po studiu ho ovlivnilo tehdy výrazné hnutí divadel malých forem, hrál v populárním Semaforu v prvním nastudování Člověka z půdy Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra (1959) a spolu s Janem Švankmajerem se podílel na semaforské linii tzv. Divadla masek (Škrobené hlavy, 1960, Faust, 1961, Sběratel stínů, 1962).
Byl u zrodu černého divadla, dalšího specifického divadelního fenoménu 60. let 20. století, které v té době mělo větší ambici než jen pozdější pohrávání si s okouzlujícími trikovými možnostmi. V letech 1963–1965 v angažmá v Černém divadle Hany a Josefa Lamkových, posléze nazvaném Černá scéna SDS, režíroval, hrál i navrhoval výpravy (např. pantomimický pořad Beze slov na motivy L. Aškenazyho, 1964).
V době obrovského kulturního kvasu „zlatých“ šedesátých, působil Brožek v Laterně magice (1966–1972), nejprve jako herec, od roku 1969 i jako režisér. Propojení živé jevištní akce s filmovými projekcemi, zvukem a světlem, které uvedli v život režisér Alfréd Radok spolu s architektem a scénografem Josefem Svobodou, ovlivnilo tvorbu mnoha umělců ve světě a přispělo k rozvoji divadla jako multimediálního prostoru. Brožek v Laterně debutoval jako herec v inscenaci Alfréda Radoka a Jiřího Srnce Variace 66 (1966), pro druhou část Revue z bedny (1967) Ladislava Rychmana režíroval scénky Neplechy s plechy (hudební groteska pro zpěváka, psa a čtyři kreslené muzikanty) a Corrida (s toreadorem a býkem).
Od začátku 70. let hostoval téměř ve všech tehdejších našich statutárních loutkových divadlech: nejprve ve Středočeském loutkovém divadle Kladno, pozdějším Divadle Lampion, kde spolupracoval především s výtvarníkem Aloisem Tománkem, s nímž tvořil až do konce života nerozlučnou dvojici. Tady vznikly inscenace Tajemství zlatého klíčku (a: A. N. Tolstoj, E. Borisová, s: A. Tománek, 1971), Střevíčky pro Oksanu (a: N. V. Gogol, s: A. Tománek, 1972) nebo; Paví očko (a: B. Sílová, s: A. Tománek, 1972). V Naivním divadle Liberec se podílel na ztvárnění her Popelčin střevíček (a: J. Bílková, s: A. Tománek, 1972) a Žabák hrdina (a: G. Nová, s: A. Tománek, 1973), v Divadle dětí v Plzni, pozdějším Divadle Alfa, si vyzkoušel spolupráci s výtvarníky Petrem Matáskem, Karlem Hejcmanem, Jarmilou Fenclovou, Ivanem Antošem, Hanou Cigánovou a dalšími na inscenacích Kráska a zvíře (a: F. Hrubín, s: A. Tománek, 1973), Jan Žižka z hradu Rábí (a: J. N. Lašťovka, s: P. Matásek, 1974) – nejslavnější inscenace, kterou zde nastudoval, Zkoušky lišky Bystroušky (a: R. Těsnohlídek, J. Středa, s: J. Fenclová, 1974). V Ústředním loutkovém divadle v Praze, pozdějším Minoru byl podepsán pod provedením her Jdi tam – nevím kam, přines to – nevím co! (a: M. Pavlík, s: P. Kuschmitzová, 1972), Ze starých letopisů (a: I. Olbracht, A. Jirásek, F. Palacký, K. H. Mácha, J. Zeyer, K. Brožek, s: A. Tománek, k: H. Cigánová, 1976), Krása nevídaná (a: J. Speranskij, s: K. Hejcman, 1977), Tři kejklíři aneb Dlouhý, Široký a Bystrozraký (a: E. Hanžlíková, s: P. Matásek, 1978), v Loutkovém divadle Radost v Brně inscenoval Sedmero havranů (a: B. Němcová, P. Aujezdský, K. Brožek, s: Š. Váchová, 1978) a Otvírání studánek (a: B. Martinů, s: H. Gigánová, 1980).
V 80. letech pronikl i na činoherní jeviště, režíroval zvláště v Divadle J. Průchy Kladno a Mladá Boleslav – Drak (a: J. Švarc, s: M. Melena, 1981), Kavkazský křídový kruh (a: B. Brecht, s: M. Gedeonová, 1982), Její pastorkyňa (a: G. Preissová, s: M. Gedeonová, 1982), Tvrdohlavá žena (a: J. K. Tyl, s: M. Gedeonová, 1985), Kytice (a: K. J. Erben, s: A. Tománek, k: H. Gigánová, 1986). Na přelomu tisíciletí mnohokrát hostoval v samostatném Středočeském divadle Kladno, v Klicperově divadle Hradec Králové, v Divadle J. K. Tyla Plzeň, Západočeském divadle Cheb, Divadle Příbram).
Karel Brožek pracoval v týmu, mezi jeho nejbližší spolupracovníky ve vrcholném tvůrčím období patřil scénograf Alois Tománek a choreograf Jaroslav Pešek. Z výtvarníků si rozuměl i s Petrem Matáskem, Zdeňkem Hajdúchem, Zuzanou Cigánovou-Mojžíšovou, Markem Zákosteleckým, dramaturgickými inspirátory mu byli Jiří Středa v Plzni, Venuše Dytrichová a později Nina Malíková v Kladně. Ta se společně s Aloisem Tománkem stala členkou uměleckého vedení Divadla Lampion Kladno, kam byl Brožek po listopadu 1989 jmenován ředitelem. V patnáctileté éře vytvořil řadu inscenací, např. Tragická historie o doktoru Faustovi (a: Ch. Marlowe, s: A. Tománek, 1996), Žebrácká opera (J. Gay, s: A. Tománek, 1996), Racek (Jonathan Livingston) (a: R. D. Bach, K. Brožek, s: A. Tománek, 1997), Medvídek Pú (a: A. A. Milne, J. Jiráň, s: A. Tománek, 1999), Malováno na skle (a: K. Gärtnerová, E. Bryll, s: A. Tománek, k+l: K. Hejcman, 2003), Macbeth aneb Rej čarodějnic (a: W. Shakespeare, s: A. Tománek, k: I. Brádková, 2005). Jeho kladenské nastudování České mše vánoční (a: J. J. Ryba, s: A. Tománek, 1992) se hrálo více než 15 let.
Skutečně rekordního počtu repríz, který stále není uzavřen, dosáhlo jeho značně klasické marionetové nastudování Mozartovy opery Don Giovanni v Národním divadle marionet. Od roku 1991 do Brožkovy smrti se odehrálo více než 5 000 repríz (a hraje se nadále, asi 200x do roka), produkce se stala loutkovou atrakcí pro zahraniční návštěvníky Prahy a byla odehrána i na dalších 80 místech světa, např. v rámci EXPO 2010 v Šanghaji nebo v galaprogramu světového loutkářského festivalu v Charleville-Méziéres. V roce 2006 nastudoval pro Národní divadlo marionet Kouzelnou píšťalu; další Mozartova opera s loutkami se však s tak výrazným úspěchem nesetkala.
Loutkové divadlo Brožek rozhodně nevnímal jako prostředek přiblížení divadla dětem, jak bylo v 50.–80. letech 20. století běžné, chtěl skrze loutky promlouvat k dospělým. Fascinovaly ho eposy, balady, pověsti, látky, které v sobě skrývaly tajemno, snesou velká gesta a potřebují nepsychologickou loutku a neindividualizovaný loutkářský sbor. Jeho inscenace často evokovaly různé rituály, byly doprovázené rytmem, rytmizovanou řečí, hudbou, hereckým chórem a symbolicky používanými loutkami. Vypěstoval si výtvarně-vypravěčský styl nasycený folklorní obrazivostí a sugestivní dramatičností. Sevřený text postavený na dramatických situacích ho tolik nelákal, zajímaly ho figury dvojlomné, osudy silně vyhrocené, kladl důraz na zvolené téma, na vizuální výpověď, uvážlivou práci s textem a propojení jevištní akce s hudbou. Jeho přístup vyplýval z důkladného studia literatury, výtvarných směrů, hudby, ale i vztahu k folkloru a lidovým legendám.
Využíval různé druhy loutek, konkrétně marionety – Don Giovanni (a: W. A. Mozart, s: Z. Bauer a D. Dvořák, l: H. Cigánová, Národní divadlo marionet, 1991), totemové loutky – Smrt Tintagiolva (a: M. Maeterlinck, s: A. Tománek, Středočeské loutkové divadlo Kladno, 1969), nově pojaté javajky – Zlatovláska (a: J. Kainar, s: A. Tománek, l: H. Cigánová, Ústřední loutkové divadlo Praha, 1977), masky – Král jelenem (a: C. Gozzi, s: A. Tománek, Divadlo Lampion Kladno, 1995), plošné loutky a stínové divadlo – Stvoření slunce (a: B. Traven, M. Pavlík, s: A. Tománek, Středočeské loutkové divadlo Kladno, 1973), ale i předměty-objekty – Zítra to spustíme (a: V. Havel, s: A. Tománek, Divadlo Lampion Kladno, 2000), vůbec první inscenace Havlova textu, nastudovaná s loutkami).
Výrazná byla i jeho mezinárodní spolupráce. Už v roce 1967 vycestoval s Laternou magikou do kanadského Montrealu a ve stejném roce nastudoval pro západoberlínský festival Berliner Festtage inscenaci Smrt Tintagilova. V roce 1975 se podílel na historicky vůbec prvním mezinárodním projektu našeho loutkového divadla, na přeshraniční koprodukci českých, slovenských a polských loutkářů – spolu s Josefem Kroftou a Wojciechem Wieczórkiewiczem režíroval inscenaci Jánošík, která vznikla podle scénáře J. V. Dvořáka, K. Miłobędzké, K. Brožka a J. Mokoše. Na Slovensku vytvořil celkem 35 inscenací takřka ve všech tamních loutkových divadlech (Štátne bábkové divadlo Bratislava, Staré divadlo Nitra, Bábkové divadlo Žilina, Bábkové divadlo Na rázcestí Banská Bystrica, Bábkové divadlo Košice). Režíroval v Záhřebu v Malo Kazaliště (1974 a 75), v Německu (Teater am Goetheplatz Bremen, Heroldsbach), ve švédském Teater Sörmland Nyköping – Don Quijote (a: M. de Cervantes, K. Brožek, 1997), Malý princ (a: A. de Saint-Exupéry, 1997), Amadeus (a: P. Shaffer, 2003), Macbeth (a: W. Shakespeare, 2006) –, v kanadském Divadle L´illusion Montreal – Aucassin a Nicoletta (a: K. Brožek, 2006). Mnoho inscenací nastudoval v Polsku – v divadle Marcinek, Poznaň, v Teatr Animacji Poznaň, v Ateneum Katowice. Tam bylo jeho poslední stálé angažmá coby uměleckého šéfa a režiséra (2007–2012), uvedl např. hry Theseus a Ariadna (2007), Jama (a: F. Kafka, 2008), Ballady a romance (a: A. Mickiewicz, 2009) a zavedl loutkářský festival Katowice dětem.
Přestože byl Karel Brožek jedinečnou a uznávanou osobností moderního českého loutkového divadla a ve své době byl i v lecčems pokrokový, nevytvořil žádnou kontinuální výraznou éru. Enormní objem odvedené práce se rozmělnil na mnoha jevištích u nás i v zahraničí.
Výběr z literatury:
BROŽEK, Karel. Kapitoly dlouhého přátelství. In: BROŽEK, Karel a kol. Alois Tománek, scénograf. Chrudim: MLK. 2013, s. 20–77. ISBN 978-80-905249-3-4.
BROŽEK, Karel. Vnitřní monumentalita loutek svědčí hudebním formám. In: DVOŘÁK, Jan (ed.). Centrum českých loutkářů / Národní divadlo marionet –20 let služby dobrému jménu pražského divadla. Praha: Pražská scéna. 2011, s. 26–31. ISBN 978-80-86102-33-7.
BROŽEK, Karel. Montreal 1968–2006 aneb Zpráva o cestě stroje času. Loutkář. 2006, č. 5, s. 200–201 a č. 6, s. 275.
DVOŘÁK, Jan, MALÍKOVÁ, Nina. Karel Brožek. Praha: Pražská scéna. 2015. ISBN 978-80-86102-92-4
MALÍKOVÁ, Nina. Karel Brožek (28. 4. 1935). Loutkář. 2010, č. 3, s. 98–99.
MALÍKOVÁ, Nina. Zemřel Karel Brožek. Loutkář. 2014, č. 6, s. 5–6.