(1. 6. 1956, Havlíčkův Brod)
Loutkoherec, loutkářský technolog, výtvarník a divadelní režisér.
Je synem známé české loutkářské osobnosti Jana Dvořáka (v letech 1965–1976 ředitele Východočeského loutkového divadla DRAK), k divadlu však nezamířil přímočaře. Nejprve vystudoval v Hořicích Střední průmyslovou školu kamenickou (1975). O čtyři roky později absolvoval obor loutkoherectví na loutkářské katedře DAMU. Ročníkovým pedagogem byl Emil Havlík. Poslední rok studia Dvořák už působil v plzeňském Divadle Alfa, kde také zůstal. Jen v roce 1989 strávil jednu sezonu v libereckém Naivním divadle, s nímž dodnes spolupracuje.
Jeho režijní debut z roku 1982 se uskutečnil ještě ve spolupráci se souborem přátel Pedluke Padluke. S marionetami Petra Kavana a Jakuba Krejčího nastudoval Posvícení v Hudlicích, oblíbený kus jeho otce, ve kterém sám účinkoval.
Celý svůj profesní život spojil Dvořák s Divadlem Alfa, nejprve jako loutkoherec, technolog loutek, později jako režisér a umělecký šéf. Jeho první samostatnou režií na domovské scéně byla rozhlasová adaptace muzikálu Ivo Fischera My se vlka nebojíme (1985). V následujících letech přibyly dvě další pozoruhodné inscenace – Mauglí (a: R. Kipling, úpr: J. V. Dvořák, 1986) a Oberon (a: A. Dudková a F. Váša, 1988). Od roku 1990 už pracoval výhradně jako režisér a v dubnu 1991 se stal i šéfem uměleckého souboru.
Ačkoli sám tíhne k prostředkům tradičního loutkového divadla, které ovšem staví do nového kontextu, vždy dbal o to, aby herci a diváci měli šanci poznat i jinou poetiku. Proto zval k hostování do plzeňského divadla i renomované činoherní režiséry, jako například Jana Kačera, Jana Antonína Pitínského, Arnošta Goldflama, Radovana Lipuse.
Tomáš Dvořák patří mezi „ortodoxní loutkáře“, „je snad jediným skutečným pokračovatelem tradičního českého iluzivního loutkového divadla, často navíc experimentuje s tím, co všechno ‚loutky na scéně dovedou‘.“ Četné gagy, které jsou doménou jeho režií, umí na loutkové scéně naplno rozehrát, má cit pro jejich načasování a gradaci.
Charakteristickým rysem jeho režijní tvorby je rovněž týmová spolupráce. Její princip formuloval už ve své diplomové práci: „Současná situace v loutkových divadlech stále víc vyzdvihuje ideál ‚týmové spolupráce‘. Co to znamená? Režisér opouští svoji nedotknutelnou skořápku a od samého začátku živě diskutuje s výtvarníkem, komponistou a choreografem.“
Mezi jeho spřízněné tvůrčí duše dlouhá léta patřila dramaturgyně a scenáristka Iva Peřinová. Spolu se scénografem Ivanem Nesvedou, který pracoval na více než polovině Dvořákových inscenací, uvedli v Naivním divadle v Liberci inscenace navazující na komediálnost českých marionetářů, například Bezhlavý rytíř (1993), Alibaba a čtyřicet loupežníků (1994), Alína aneb Petřín v jiném dílu světa (1996), Krásný nadhasič aneb Požár Národního divadla (2005), Labutí jezírko (2009).
Téměř pět desítek textů pro něho upravil či napsal plzeňský kolega, dramaturg Pavel Vašíček, ke spolupráci několikrát přizval také svého bratra Jana, který autorsky spolupracoval na inscenacích Pes baskervillský (a: A. C. Doyle, J. J. Dvořák, 1997), Rikki-tikkitavi (a: R. Kipling, J. J. Dvořák, 2001), Dlouhý, Široký a Bystrozraký (a: J. J. Dvořák, 2003), Kilo jablek pro krále (a: I. Binar, J. J. Dvořák, 2008).
Skvěle sehraný tým později vytvořil i se scénáristou Vítem Peřinou a výtvarníkem Markem Zákosteleckým, například inscenace James Blond (Divadlo Alfa Plzeň, 2009), oceněný mj. oborovou loutkářskou cenou Erik, U kanónu stál aneb Bitva u Hradce Králové (Divadlo DRAK Hradec Králové, 2011).
Z jeho plzeňských režií dosáhla zcela mimořádného úspěchu inscenace Jeminkote, Psohlavci (a: I. Peřinová, d: P. Vašíček, s: P. Kalfus, h: J. Koptík, 1999), jež byla Nadací Alfréda Radoka prohlášena „hrou roku 1999“. Na 23. Skupově Plzni získala tato inscenace sedm cen z jedenácti. Byla zvána i na mezidruhové přehlídky od DIVADLA ´99 po Divadlo evropských regionů. Úspěch měla i na Slovensku, v Maďarsku, ve Francii a v Japonsku. Natočila ji Česká televize.
Tento úspěch o sedm let později ještě předčila inscenace maňáskové grotesky podle A. Dumase Tři mušketýři (a: T. Dvořák, I. Nesveda, P. Vašíček, d: P. Vašíček, r: T. Dvořák, s: I. Nesveda, h: M. Vaniš, texty písní: B. Josephová-Luňáková, 2006), která za čtyři roky získala 26 ocenění v ČR i v zahraničí, mj. byla prohlášena inscenací roku 2006, získala dvě nominace na cenu A. Radoka, oborovou cenu ERIK, pět cen na Skupově Plzni 2006, čtyři ceny na festivalu „PIF“ v chorvatském Záhřebu atd. Divadlo s ní hostovalo ve více než dvaceti zemích.
Za režii inscenace Labutí jezírko (a: I. Peřinová, Naivní divadlo Liberec, 2009) Tomáš Dvořák získal cenu Českého literárního fondu 2009.
Mimo domovské divadlo a libereckou scénu hostoval například v pražském Divadle Minor – inscenace Voda čerstvosti (a: J. Š. Kubín, T. Dvořák, 2000) –, Divadle DRAK v Hradci Králové, dvakrát režíroval v zahraničí, kde nastudoval inscenace Kráska a zvíře (Štětín, 1989), Aladinova kouzelná lampa (Drážďany, 1992). Vyzkoušel si také režii činohry a muzikálu, například v plzeňském Divadle Josefa Kajetána Tyla inscenace Limonádový Joe (a: J. Brdečka, P. Vašíček, T. Dvořák, 2007) a Fantom Moorisvillu (a: F. Vlček, B. Zeman, J. Neuberg, 2011) nebo v Městském divadle v Karlových Varech. Ani v těchto inscenacích nemohly chybět loutky.
Výběr z literatury:
JAKLOVÁ, Lenka. Tomáš se musí pořád s něčím rvát. Loutkář. 2016, č. 4, s. 10–11.
LEŠKOVÁ DOLENSKÁ, Kateřina. Učebnice loutkářství aneb Třetí gong. Divadelní noviny. 2014. Dostupné z https://www.divadelni-noviny.cz/treti-gong-aneb-loutky-hraji-divadlo-recenze
TICHÝ, Zdeněk A. a kol. Jak s Tomášem Dvořákem šily všechny loutky. Pimprlová komedie o čtyřech dějstvích. Plzeň: Divadlo Alfa Plzeň. 2016.ISBN 978-80-27008-93-3.
VAŠÍČEK, Pavel. Tomáš Dvořák v Divadle Alfa. Loutkář. 2016, č. 4, s. 4–7.