roz. Fyrbachová (21. 2. 1959, České Budějovice)
Scenáristka, dramaturgyně, režisérka, herečka, skladatelka a interpretka hudby, vedoucí amatérského loutkářského souboru Střípek Plzeň, v civilu učitelka mateřské školy, zejména v devadesátých letech dvacátého století a následujícím desetiletí výrazná reprezentantka moderního tvořivého loutkového divadla klasičtějšího typu.
Po absolvování základní devítileté školy v Ledenicích (1965–1974) vystudovala Střední pedagogickou školu v Prachaticích (1974–1978), kde začala s individuálními výstupy s loutkou. Po ukončení školy se přestěhovala do Plzně a roku 1979 se stala herečkou loutkářského souboru učitelek MŠ Střípek vedeného Dagmar/Danou Jandovou, krátce nato i autorkou hudby, spolurežisérkou, autorkou scénářů a od září 1991 vedoucí souboru a jedinou režisérkou.
V 80. a 90. letech prošla kurzem loutkoherectví při MKS v Plzni (Tomáš Dvořák), Studiem mladých na Loutkářské Chrudimi (Jan Dvořák), různými semináři pro učitelky MŠ, tříletou loutkářskou lidovou konzervatoří KKS Plzeň a deseti autorsko-dramatizátorskými semináři LCH (obojí Luděk Richter).
První inscenací Střípku, v níž Faitlová hrála, byla O drakovi Elcepelce (1980), následovalo Jak moucha přemohla sedm krejčích a dva obry (a: D. Jandová na motivy J. Lady, 1981), Byl jednou jeden dům (a: I. Faitlová, 1982), O zpěvavém království a zlém čaroději (a: Z. K. Slabý, D. Jandová, I. Faitlová, 1983), individuální výstup O Palečkovi (a: K. Novák a P. Polák, 1984), Jak se léčí princezny (a: I. Faitlová, 1985), Hurá do Afriky! (a: I. Faitlová, 1987), Nesmysl! Nesmysl? (a: D. Jandová a I. Faitlová, 1988) a O zlatém copánku (a: V. Provazníková a I. Faitlová, 1990). Šlo o inscenace založené na dobře připravené dramaturgické úpravě, neiluzivní hravosti a výrazné účasti hudebního plánu. Tyto rysy, vycházející z dispozic klíčových členů souboru, zachovává Střípek po celou dobu své existence. V pozdějších fázích, kdy už byla I. Faitlová režisérkou, poněkud zesílily romantizující prvky iluzivnosti. Nejvíc se to projevilo v baladicky laděných inscenacích O Uladinovi a krásné Omně (a: I. Faitlová, 1991), Zlaté kapradí (a: I. Faitlová podle J. Drdy, 1992), v uhrančivých Cikánských pohádkách (a: I. Faitlová, 1995) a magickém Havrane z kamene aneb Čarodějnice z Býčí hory (a: T. Pěkný, Ivana Faitlová, 2000), ale do jisté míry i v komediálnějších inscenacích, jako byly jarmareční maňáskářská rakvičkárna Klobásová komedie aneb Hamty, hamty, hamty (a: I. Faitlová, 1993), vynikající inscenace s marionetkami na drátě Kérkonošská pohádka (a: I. Faitlová, 1994) či dojímavá Brum-pohádka aneb Výchova medvědů v Čechách (a: I. Faitlová, 1997) s rodinnou tematikou. Výrazně antiiluzivní (až k hranici potlačení emotivnosti) zůstává jen Modrý Mauricius (a: I. Faitlová na motivy J. Kašové, 1998). Obě polohy – lyricko-baladickou i komediální – zvládá Střípek na vysoké úrovni.
Jako scenáristka vyniká Faitlová jazykovým nadáním i citem pro divadelní potřeby, jako režisérka výrazným ženským, ale pevným rukopisem. Její inscenace se v mnohém hlásily k tradici, zároveň však byly moderní, promyšlené a řemeslně zvládnuté od dramaturgie přes režii až k herectví. Vyznačovaly se jasným autorským odstupem, nadhledem, někdy i jemnou sebeironií, přestože cílem bylo herectví proměny, v němž se herec a loutka „plně“ stávají postavou. Dramaturgický výběr adaptací vycházel nejčastěji z umělých pohádek či pověstí, žánrově střídal baladické ladění s lyrickým, či s rozpustilým jarmarečním humorem. Režijně usilovala Faitlová o srozumitelné a účinné předvedení celistvého příběhu. Ve scénografi i používala – podle potřeb inscenace – klasické maňásky, javajky, manekýny či marionety na drátě, a to i v zajímavých kombinacích, leč při zachování stylové čistoty. V prostoru kukátka či haly budovala proměnlivé jevištní stavby, v nichž členila hru jak do hloubky, tak do výšky. Někdy scénu tvořila či dotvářela těla herců. Významný podíl měla hudebně-písňová složka, již sama skládala i interpretovala a která fungovala jako doprovod, komentář či přímá součást – nositel děje. Nejsilnější byla v jemném ženském humoru groteskního rázu, zejména v milostných a rodinných obrazech „domácké člověčiny“.
Na LCH vedla semináře Loutkohrátky aneb Od provázku ku maňásku (2002, s Martinou Hartmannovou) a Inscenační praxe (2004, se Zdenou Vašíčkovou).
V roce 1996 režírovala I. Faitlová svou adaptaci Nepilovy prózy Štuclinka a Zachumlánek v profesionálním plzeňském Divadle Alfa.
Zhruba od přelomu tisíciletí začal Střípek směřovat od materiálově relativně chudého divadla založeného na nápaditosti k rozsáhlejším, výpravnějším a rozmáchlejším opusům s větším obsazením. Dramaturgie se častěji posouvá k nezávazným zábavným žánrům pohádkové detektivky, thrilleru (vlastně již Modrý Mauricius a Hotel Beránek), či k uvolněným zábavným pásmům. Nadále se však úspěšně snaží dělat loutkové divadlo, které by bavilo děti, dospělé i samotné inscenátory. Finist, jasný sokol (a: I. Faitlová, 2001) byl textově bravurně zpracovanou variací klasické ruské humorně lyrické pohádky, hrané v nevelkém složení pěti herců s úspornou scénografií, Kouzelnej mlejn aneb Co se mele pod duchnou (a: I. Faitlová, 2003) zas rozvernou směsí písniček, říkanek, hříček a vtípků, točících se kolem mlýna a ještě víc kolem erotiky, Třináctery hodiny (a: Ivana Faitlová podle J. Thurbera, 2005) předvedly to, v čem je soubor silný – poctivé úsilí o předání pohádky, leč ve velkém: deset herců, jeviště zaplněné mnoha rozkládacími prvky a jinými „udělátky“, velcí, zezadu vodění manekýni s řezbovanými hlavami, živou rukou a u některých postav unisono dvojhlasnou řečí, jakož i s několika playbacky. Hotel Beránek aneb Pozor, za dveřmi je vlk! (a: I. Faitlová na námět F. Kasky, 2008) přinesl obvyklé penzum střípkovské vynalézavosti, odvázaného humoru a řemeslné zručnosti v širokém plátně s šesti hracími prostory, množstvím tyčkových loutek a maňásků, živou muzikou, zpěvy a deseti účinkujícími. Následující Pohádky o kohoutkovi a slepičce (a: M. Černík a I. Faitlová, 2010) byly složeny ze sedmi nepříliš dramatických drobných pohádek, hraných osmi herci pomocí textilních manekýnů na složitě strukturované a pestré scéně a s živou muzikou. Zatím poslední inscenací I. Faitlové bylo O Palečkovi (a: I. Faitlová a K. Novák, 2012).
V letech 1981–2010 se Faitlová se svými inscenacemi šestnáctkrát zúčastnila Loutkářské Chrudimi a vedle třinácti kolektivních cen a ceny diváků tu získala také sedm individuálních získala v soutěži o původní loutkovou hru vyhlášené LD Radost v Brně 2. cenu a v roce 1995 cenu Českého střediska UNIMA za mimořádný inspirující počin v oblasti amatérského loutkového divadla. Mnohokrát byla s inscenacemi Střípku vybrána na Jiráskův Hronov, Přelet nad loutkářským hnízdem, jako host na Bábkarskou Žilinu a Scénickou žatvu v Martině. Reprezentovala též na mezinárodních loutkářských festivalech v Tolose (1989, Nesmysl! Nesmysl?), v Reinsbergu (1995) a v Modlingu (1998, obojí Cikánské princezny), v Mistelbachu (1999, Modrý Mauricius) a ve Vídni (2008, Hotel Beránek).
Střípek pod vedením I. Faitlové vnesl do českého amatérského loutkářství 90. let výrazné inscenační pojetí, doprovodnou jevištní hudbu, kvalitní autorskou dramaturgii ve volbě i zpracování předlohy, a hlavně profesionální úroveň ve všech vyrovnaných složkách, především v režii a herectví. cen a jeden diplom; za Zlaté kapradí
Výběr z literatury:
FAITLOVÁ, Ivana. Protože naši největší klientelu tvoří děti předškolního věku… Divadlo pro děti. Zima 2006, nestr. Faitlová Ivana. Databáze českého amatérského divadla. Dostupné z http://www.amaterskedivadlo.cz/main.php?data=osobnost&id=44
JOSEPHOVÁ-LUŇÁKOVÁ, Blanka. Rub a líc vyšších pozic aneb Povídání zeStřípku(ů). Loutkář. 2001, č. 6, s. 263–265.
RICHTER, Luděk. Ač mladá, přec nadějná! Amatérská scéna. 2009, č. 1, s. 9.
RICHTER, Luděk. Střípek Plzeň. Divadlo pro děti. Jaro-léto 2001, nestr.
RICHTER, Luděk. Ivana Faitlová. (Galerie). Loutkář. 2008, č. 5, s. 2 obálky.
RICHTER, Luděk. 50 Loutkářských Chrudimí. Praha: Dobré divadlo dětem a IPOS. 2001. ISBN 8090297501 (DDD), 807068156X (IPOS).