(13. 4. 1942, Klatovy – 15. 3. 2004, Plzeň)
Herečka, loutkoherečka, dlouholetá členka plzeňského Divadla Alfa, v letech 1971–1977 jeho ředitelka.
Už na jedenáctiletce ráda recitovala a jako recitátorka se probojovala až na Wolkrův Prostějov, kde jí rozhlasový režisér Josef Bezdíček naznačil, že by se možná svému koníčku mohla věnovat i profesionálně. V té době už ostatně externě účinkovala i na prknech tehdejšího Krajského zájezdového divadla v Klatovech. Činohra se ale jejím osudem nestala. Shoda okolností, zosobněná třídním profesorem a jeho žákem, loutkářským metodikem Bořkem Hrnčířem, ji v roce 1959 přivedla na katedru loutkářství DAMU, kde roku 1963 (tedy v 21 letech) absolvovala rolí Babky v Kainarově Zlatovlásce (tento typ rolí ji bude ostatně provázet po celý život).
V témže roce nastoupila do plzeňského Divadla v Alfě, které vzniklo sloučením části ansámblu v té době velmi úspěšného, ale přesto zrušeného Západočeského loutkového divadla v Karlových Varech a místního kabaretního Divadla Alfa. Vedením byl pověřen dosavadní ředitel ZLD, loutkářský režisér Bedřich Svatoň. Jak uvedl v rozhovoru, „Byl to však čin nedomyšlený, od začátku předurčený k zániku.“ (VAŠÍČEK, Pavel. V úterý labuť linoleum nežere. Loutkář. 1996. č. 6–7, s. 138– 142.) Doba přála „divadlům malých forem“, a tak si i staronové Divadlo v Alfě vytklo za cíl být jakýmsi plzeňským Semaforem (v původním slova smyslu tedy divadlem „SEdmi MAlých FORem“).
Divadlo v Alfě hrálo pro děti i pro dospělé a k vidění a slyšení tu byly loutky, černé divadlo, pantomima, divadlo poezie, jazz, šansony atd. (Stojí za zaznamenání, že zde na sebe poprvé výrazně upozornily tři významné osobnosti české pop-music Marta Kubišová, Václav Neckář a hudební skladatel Bohuslav Ondráček; všichni však už během let 1964–1965 postupně odešli do pražského Rokoka.) „Z jednotlivých skupin souboru, v němž byly v rozporu zájmy loutkářů a činoherců, se nepodařilo vytvořit organický celek. Zatímco žánrová a stylová synkretičnost malých divadel, jimiž se DvA chtělo inspirovat, vycházela z osobité poetiky jejich vidění světa, zde vzniklo vnější spojení nesourodých elementů.“ (DUBSKÁ, Alice. Divadlo Alfa. In ŠORMOVÁ, Eva, (ed.). Česká divadla: Encyklopedie divadelních souborů. Praha: Divadelní ústav. 2000. s. 5.)
Během následujících dvou sezón se divadlo propadalo do stále hlubší krize, spory v souboru narůstaly. V únoru 1966 dokonce Jana Halířová, patrně coby „rebelka“, dostala výpověď, kterou však nakonec ředitel vzal zpět. Větší role si zahrála v inscenacích převzatých ze ZLD (Guliver v Maňáskově, Kačátko), několikrát si zkusila i černé divadlo. Hrála i činoherní roli (Partie ve čtyřech). A připomeňme i Halabábu v dramatizaci Poláčkovy knihy Dobrodružství Edudanta a Francimora (d: J. Z. Bartoš, r: V. Bartoš, 1964).
Jistou předností této první etapy byla snad pestrost disciplín, jimiž si prošla, i hraní pro široké spektrum publika. Osud „plzeňského Semaforu“ však už byl zpečetěn. Citujme opět Bedřicha Svatoně: „Ministerstvo kultury naštěstí trvalo na tom, že v Plzni musí být divadlo pro děti. Jako ředitele jsem navrhl Láďu Dvořáka.“ (VAŠÍČEK, Pavel. V úterý labuť linoleum nežere. Loutkář. 1996. č. 6–7, s. 138–142.) Šlo o to, bude-li tato scéna koncipována jako divadlo převážně loutkové, nebo činoherní. Už volbou ředitele, který měl za sebou jako herec a poté i režisér angažmá v brněnské Radosti a v Jihočeském loutkovém divadle, se miska vah převážila na stranu divadla loutkového a po jistých peripetiích s činoherní skupinou Jany Klatovské se jím koncem sezóny 1966/1967 Alfa stala definitivně.
Jana Halířová tedy firmě Alfa zůstala věrná i po její proměně v Divadlo dětí – Alfa (1966) a Divadlo Alfa (1992) plných čtyřicet let. Z prvního období sama nejvíce vzpomínala na Tři veterány (role Bosany, a: J. Werich, r: J. Kroft a, 1969), Komenského–Nezvalův Labyrint světa (r: J. Středa, 1970), kde vytvořila devět rolí a roliček, a Dumasova–Středova Sluhu a tři mušketýry (role Lady Winterová, r: J. Kroft a, 1973). V roce 1971 – poté, co byl zakladatel Divadla dětí v Alfě a stávající ředitel Ladislav Dvořák normalizátory odvolán z funkce – převzala na tři měsíce vedení divadla, aby nakonec „prozatímně“ ředitelovala šest let (do roku 1977, kdy na ředitelský post nastoupil scénograf Alois Tománek).
Dokázala se obklopit „lidmi, kteří umějí“ (Jiří Středa, Karel Brožek, Petr Matásek, Hana Cigánová ad.), zvala i atraktivní hosty, a tak za jejího působení vznikla řada pozoruhodných inscenací: Zlatovláska z Chlumce (a: František Pavlíček – krytý jménem Alena Břízová, r: J. Středa, 1972), již zmíněný Sluha a tři mušketýři, slavný Lašťovkův Jan Žižka u hradu Rábí (r: K. Brožek, L. Dvořák, 1974), Puškinovy Pohádky matičky Rusi (r: K. Brožek, 1974) – vítězná inscenace Skupovy Plzně 1975 –, či Brožkova adaptace Olbrachtovy knihy Ze starých letopisů (r: K. Brožek, 1976), kterou milovala i jako herečka. „Vyznávám jednu zásadu, že ředitel divadla by se měl opírat o vynikající šéfy a vynaložit maximální úsilí k tomu, aby se mu je podařilo získat a pak na ně uvalit práci. […] Lituju jedné věci, že se mi pro ty tři kluky nepodařilo v Plzni vytvořit zázemí; že se to nedotáhlo do konce. Vždyť v čem taky spočívá úspěch Hradce a Liberce: všichni tam bydlí, šéfové mohou sledovat každodenní vývoj souboru, mají přehled.“ (LUŇÁKOVÁ, Blanka. Jana Halířová. Československý loutkář. 1983. č. 6, s. 135.)
Z dalších rolí zmiňme aspoň Lišče v Bílé pohádce (a: V. Petrov, J. Středa, r: J. Středa,1975) – Jana Halířová získala cenu za hereckývýkon na festivalu Zlatý delfín ve Varněv roce 1975; husitskou ženu a měštku v Čechově Epochálním výletu pana Broučka (a, r: K. Makonj,1981), Bertu Braunovou v Malé čarodějnici (a: O. Preussler, Tomáš Pěkný – krytý jménemKristina Vlachová, r: P. Novotný, 1982),Kordelii v Králi Llyrovi (a. W. Shakespeare,r: K. Makonj, 1989), Janinku v Karafiátových Broučcích (dramatizace, r: P. Vašíček, 1991),matku v Popelce (a: I Peřinová, r: V. Čada,1994), Pompadůrku ve Werichově Až opadá listí z dubu (a, r: P. Nosálek, 1995), babičkuve Šrutově–Vašíčkově: Prcku Tomovi a Dlouhánu Tomovi (r: T. Dvořák, 1995), bábu v Doktoru Felixovi (a: P. Tomasczuk, r: P. Nosálek, 2001)a fyzicky nesmírně náročnou Tykev ve hře Málinka, bobr a král na střeše Tankreda Dorsta(2002), kterou v režii Jana Jirků nastudovalave svých šedesáti letech. Divadlem jejího srdcepak byly inscenace montáže Vyšla hvězda nad Betlémem (a: P. Vašíček, r: T. Dvořák,1990), Erbenovy Kytice (r: K. Brožek, 1988)a montáže z díla Jacquese Préverta Pohádky pro nehodné děti (r: P. Vašíček, 1999), neboť jejívelkou láskou byla už od studentských dobpoezie – Seifert, Mikulášek, Kainar, Skácel,ale i Machar, Sova… Její osobitý, barvitý altbyl pro tento typ inscenací jako stvořený.Tuto svou lásku po více než dvě desetiletívštěpovala i žákům literárně dramatickéhooboru na LŠU a ZUŠ a jejím snem bylo docelamalé divadélko poezie, na způsob někdejšíLyry Pragensis.
Ve vážných rolích dokázala „vzít za srdce“ a vyvolat „mrazení v zádech“, milovala však i role, jimž sama říkala „praštěné“, a u nichž vždy osobitě postihla jejich grotesknost. Nepodceňovala ani malé role a byla též naprosto spolehlivou inspicientkou. Byla vždy pilířem kolektivních kreací, jichž v Alfě nebylo málo. Snad proto nemáme k dispozici příliš recenzí, jež by zasvěceně rozebíraly její výkony. Mladším kolegům mohla být vzorem především svou kultivovanou jevištní řečí („Intonační a ortoepická preciznost dikce J. Halířové činí z jejích partů oslavu mluveného slova a aniž se zcizuje celku, tvoří v tomto smyslu nadstavbu představení.“ – LEDERBUCHOVÁ, Ladislava. Pohádky pro nehodné děti, o dospělých nemluvě. Plzeňský deník: příloha Kultura. Květen 1999.) a v neposlední řadě i svým zápalem a neutuchajícím elánem a temperamentem, s nímž se vrhala do práce na zkouškách. A to i po svém odchodu do důchodu, kdy i nadále s divadlem spolupracovala a spolu s Vladimírem Čadou vytvořila mimo jiné půvabnou dvojici loutkářů-důchodců v komedii Blanky Josephové-Luňákové Popelka a pět trpaslíků (scénická realizace: J. Halířová, V. Čada, 2001), napsané oběma hercům „na tělo“. Právě touto rolí se, žel, nedobrovolně, rozloučila s prkny Divadla Alfa. Naposledy zde vystoupila 11. října 2003.
Výběr z literatury:
DUBSKÁ, Alice. Divadlo Alfa. In: ŠORMOVÁ, Eva, (ed.). Česká divadla: Encyklopedie divadelních souborů. Praha: Divadelní ústav. 2000. ISBN 80-7008-107-4.
MÜLLER, Jan, PRAJZLER, Petr. Divadlo v Alfě 1960–1966 aneb Nenaplněný sen o „plzeňském Semaforu“. Plzeň: Ing. Petr Mikota. 2015. ISBN 978-80-87170-39-7.
LUŇÁKOVÁ, Blanka. Jana Halířová. Čsl. loutkář. 1983, č. 6, s. 135.
VAŠÍČEK, Pavel. V úterý labuť linoleum nežere. (Rozhovor s Bedřichem Svatoněm, Marcelou Truxovou a Ladislavem Dvořákem). Loutkář. 1996, č. 6–7, s. 138–142.
LEDERBUCHOVÁ, Ladislava. Pohádky pro nehodné děti, o dospělých nemluvě. Plzeňský deník: příloha Kultura. Květen 1999.