(29. 4. 1942, Hořice v Podkrkonoší – 8. 7. 2016, Praha)
Jeden z nejvýznamnějších loutkářských scénografů své generace, která zásadně přispěla k vývoji české loutkářské scénografie a jejímu významnému postavení ve světě, výtvarník, režisér, dlouholetý pedagog DAMU, bývalý prorektor AMU.
Pavel Kalfus od dětství rád kreslil a modeloval, proto se po základní škole rozhodl pro studium na Sochařsko-kamenické škole v Hořicích (1956–1960). V roce 1961 odešel jako kulisák do Východočeského loutkového divadla DRAK v Hradci Králové a setkal se zde s vynikajícím výtvarníkem a především řezbářem Františkem Vítkem, pod jehož vedením získával své první cenné loutkářské zkušenosti. Ještě tentýž rok začal studovat scénografii na katedře loutkářství u profesora Richarda Landera (1961–1965). Studium ukončil inscenací Král jelenem (a: C. Gozzi, J. Středa, r: J. Středa, 1965) v hradeckém loutkovém divadle. Po dvouleté vojenské službě vrátil zpět do Hradce již jako scénograf, posléze se stal šéfem výpravy.
Koncem šedesátých a v průběhu let sedmdesátých prošla loutkářská scénografie radikálními proměnami. Výtvarné, technologické i inscenační přístupy se otevíraly obrazivosti a metafoře, to vše v důrazu na interakci herce a loutky. Loutka začínala být chápána jako výtvarný artefakt, který významně určuje podobu a způsob nastudování celé inscenace včetně herecké akce.
Kalfus byl spolu s Aloisem Tománkem, Petrem Matáskem, Zdeňkem Bauerem, Ivanem Antošem, Vierou Popovovou ad. součástí mladé generace výtvarníků, kteří významným způsobem formovali loutkářskou scénografii. Díky těmto tvůrcům se loutkářská scénografie již zcela osvobodila od iluzivních konvencí a nastoupil akční, metaforický přístup. Zmizely popisné kulisy, realistický typ loutek. Kalfus mohl své vize ve Východočeském loutkovém divadle DRAK realizovat po boku výrazných tvůrců, jako byli Jiří Středa, Miroslav Vildman, Jan V. Dvořák, František Vítek, Josef Kroft a. Získal tak cenné zkušenosti a postupně si vytvořil svébytný, osobitý styl, ve kterém originálně navázal na klasické loutkové divadlo. A to při práci s tradičními prvky, jako jsou tabernákl (označení vymyslel společně s teoretičkou S. Marešovou), které upravil do jakési postmoderní kompozice geometrických stavebnicových prvků, a dále paraván.
Tabernáklová jeviště ve většině případů navrhoval pro mateřinkové inscenace. Vyznačoval se jednoduchostí, hravostí a zároveň funkčností a účelovostí. Paravány využíval při inscenování složitějších dramatických celků. Pro své výtvarné parafráze užíval širokou škálu typů loutek, od křehkých a lyričtějších přes syrově dramatické až po výrazné groteskní karikatury. Inspiraci nacházel mimo jiné u řady výtvarných umělců – Modiglianiho, Kleea, Duchampa, Picassa, Seydla. K vrcholům jeho výtvarné práce ve Východočeském loutkovém divadle patří především Princezna s ozvěnou (a: V. Pospíšilová, r: J. Kroft a, 1971) a také tzv. maňáskárna Jak se Petruška ženil (a: Z. Říha, r: J. Kroft a, 1973), které otevírají významnou éru spolupráce s režisérem Josefem Kroftou.
V roce 1974 Kalfus přešel jako šéf výpravy do Naivního divadla v Liberci, kde setrval do roku 1993. Působil zde nejen jako výtvarník, ale také jako režisér. V začátcích spolupracoval s režisérkou Markétou Schartovou, například na oceňovaných inscenacích Švec Dratvička (a: M. Kownacka, 1975) a Turandot ukrutnice (a: I. Peřinová, 1982).
Od roku 1972 se v Naivním divadle konají pravidelné přehlídky divadelní tvorby pro děti, tzv. Mateřinky (od roku 1973 název oficiální). Kalfus svou tvorbu nesoustředil jen na klasická dramatická díla, ale i na inscenace pro nejmenší diváky. Pro toto jeho směřování bylo zásadní setkání s jeho bývalým spolužákem z DAMU Pavlem Polákem. Spojila je blízká poetika a jako tvůrčí tým stanuli na vrcholu „mateřinkových inscenancí“, které se v jejich pojetí vyznačovaly jednoduchou výpravou a minimalismem v hereckém obsazení (většinou dva herci). První společnou inscenací byla Motanice (a: Fr. Sokol, K. Čukovskij, 1974), následovaly např. Šla barvička na procházku (a: J. Vodňanský, P. Polák, r: P. Polák, 1978) a Potkal klauna potkal kloun (a: J. Vodňanský, P. Polák, 1981). V této tvůrčí etapě se Kalfus začal věnovat také režii. Prvním jeho režijním počinem byla inscenace Muzikanti (a: O. Augusta, 1976) ve spolupráci s P. Polákem, poté již režíroval sám, například inscenace Brum, dům, ťululum (a: I. Peřinová, 1984), pro niž vytvořil zá roveň výpravu, a Jak chodil Kuba za Markytou (a: I. Peřinová, bratři Grimmové, 1987).
V Naivním divadle pracoval také s režiséry Ivanem Rajmontem na inscenaci Kavkazský křídový kruh (a: B. Brecht, 1987) a s Janem Kačerem na inscenaci Blázen Pabo (a: O. Augusta, 1986).
Kalfus dále spolupracoval s mnohými českými profesionálními loutkovými divadly a také s několika scénami v zahraničí (Bulharsko, Německo, Polsko, Slovensko, Slovinsko). Svou aktivní scénografickou tvorbu završil ve dvou známých, mnohokrát oceněných inscenacích Jeminkote, Psohlavci (a: I. Peřinová, r: T. Dvořák, 1999) v Divadle Alfa v Plzni a Voda čerstvosti (a: J. Š. Kubín, P. Vašíček, r: T. Dvořák, 2001) v Divadle Minor.
V roce 1989 se stal pedagogem katedry loutkového divadla na DAMU v kabinetu scénografie a významně se podílel jeho formování. Během dlouholeté pedagogické činnosti ovlivnil a vychoval řadu uznávaných scénografů.
Za svého života vytvořil loutky a výpravy k více než 140 inscenacím. Za svou práci byl mnohokrát oceněn na odborných přehlídkách a festivalech, zejména na Mateřince a Skupově Plzni. Jeho loutky byly k vidění na několika výstavách, konkrétně Pavel Kalfus: Ze života loutek (Galerie města Plzeň, 2006), Dědek & loutky – Portrét výtvarníka Pavla Kalfuse (Muzeum loutkářských kultur, 2007), Pavel Kalfus a Alois Tománek: Společně, každý svou cestou – Výstava k 70. výročí narození dvou významných českých scénografů (Muzeum loutkářských kultur, 2012–2013). Některé z jeho loutek a výprav jsou trvale ve sbírkáchMuzea loutkářských kultur.
Výběr z literatury:
ČESAL, Miroslav. Doba dozrávání – vývoj českého profesionálního loutkového divadelnictví 1970–1985. Scénografie. Č. 55, s. 10–13.
KALFUS, Pavel. Vymezování místa pro loutkářskou scénografii. In: Kol. Acta Academica 93. Praha: NAMU. 1996, s. 81–84.
KALFUS, Pavel. Kdo to je, ten František Vítek? Loutkář. 2009, č. 5, s. 209–213.
KRÁLOVÁ, Andrea. Pavel Kalfus, scénograf. Chrudim: Muzeum loutkářských kultur. 2013.
MALÍKOVÁ, Nina. Doc. Pavel Kalfus (29. 4. 1942). Loutkář. 2012, č. 2, s. 50.
MALÍKOVÁ, Nina. Moderní české loutkářství a jeho ohlasy v Muzeu loutkářských kultur. In: DUBSKÁ, Alice. Obrazy z dějin českého loutkářství. Chrudim: MLK a Arbor vitae. 2012, s. 125–147. ISBN 978-80-905249-0-3 (MLK; brož.) ISBN 978-80-7467-011-4 (Arbor vitae; brož.).
MAREŠOVÁ, Sylva. Česká loutkářská scénografie 70. a 80. léta. Praha: Divadelní ústav. 1987.
Mladí scénografové loutkového divadla. Acta scaenographica. 1971, č. 6, s. 108–110.
RICHTER, L. Pavel Kalfus a Alois Tománek – společně, svou cestou. Loutkář. 2012, č. 5, s. 201.