MAJEROVÁ Jarmila

(26. 3. 1920, Rakvice u Břeclavi – 2. 3. 2014, Praha)

Jarmila MAJEROVÁ
Jarmila MAJEROVÁ

Výtvarnice, scénografka, odborná pracovnice Divadelního ústavu.

Po maturitě na gymnáziu (1944) studovala Vyšší uměleckoprůmyslovou školu v Brně (VŠUP) u profesorů P. Dillingera a J. Süssera. V roce 1949 byl na této škole založen studentský loutkářský soubor pod názvem Ajdivadlo pod vedením prof. Karla Langra, ve kterém Majerová krátce rovněž působila. Dne 1. 10. 1949 nastoupila jako scénografka do angažmá v Loutkovém divadle Radost (LDR) v Brně, kde působila až do roku 1962.

Od října 1949 se datuje počátek profesionální éry brněnské Radosti, nicméně toto divadlo, které vzniklo z podnětu Výzkumného ústavu pedagogického, konkrétně vedoucího odboru estetické výchovy Františka Tenčíka, začalo pod vedením Vladimíra Matouška pravidelně hrát už od 4. října 1947 v poloprofesionálním provozu. Výprava k první premiéře Dlouhý, Široký a Bystrozraký (úp: K. Tkáč, 1947) byla už tehdy dílem Jarmily Majerové, která se během 14 let profesionálního působení v LDR Brno stala neodmyslitelnou součástí zakladatelské generace moderní české loutkářské scénografie.

V letech 1949 a 1950 navrhovala výpravy a loutky (tehdy samozřejmě především marionety) také ve spolupráci s Jaroslavem Lukešem (profesor VŠUP, scénograf spolupracující s LDR a rovněž autor a režisér inscenací Čarovné květiny, 1949, a Červené tulipány, 1951).

V souvislosti s osobností Jarmily Majerové jsou nepominutelní další dva významní tvůrci LDR v 50. letech, režisér Josef Kaláb a výtvarník a excelentní technolog Karel Hlavatý. Spolupráce s druhým z nich dala vzniknout kongeniálnímu výtvarnickému tandemu, oceňovaného kritikou už v roce 1953. Návrhy byly spíše dílem J. Majerové a realizaci zase nesmírně prospíval technologický talent a um K. Hlavatého.

Spolu s režisérem Josefem Kalábem vytvořili inscenační tým, který na své konto začal sbírat významné úspěchy; vznikly inscenace, které se staly – a dodnes jsou – součástí dějin českého loutkového divadla. Prvním z těchto počinů je Zlatovláska (a: J. Kainar, 1953), tím nejvýznamnějším dnes už legendární inscenace Tajemství zlatého klíčku (a: E. Borisová, 1955), ve své době považovaná na jevištích loutkových divadel za technicky nerealizovatelnou. Brněnský tým (Kaláb, Majerová, Hlavatý) dokázal, že to možné je. Dobové dokumenty vypovídají o mimořádné stylové jednotě inscenace, v níž vystupují herci spolu s loutkami (hlavně javajkami), o výpravě plné fantazie a invence, s řadou trikových loutek a jejich (převážně maňáskových) dublérů. Další pozoruhodnou inscenací této éry byl Budulínek (a: J. V. Pleva, úp: J. Kaláb, 1958) s výpravou J. Majerové, kdy výtvarnice – dle vlastních slov – vycházela z prostých tahů dětské kresby. Pro zvolený téměř filmový režijní klíč navrhla tři hrací prostory loutkám (maňáskům), v nichž bylo možné pracovat s detailem i „celkovým záběrem“. Budulínek nadchl odbornou i laickou veřejnost, hrál se víc než 20 let (s několikrát obnovovanou výpravou v původní podobě).

V době svého působení v Radosti napsala Jarmila Majerová (spolu s Karlem Langrem a Karlem Hlavatým) publikaci Bábky a bábkové divadlo, která vyšla pouze slovensky. Stala se velmi užitečnou pomůckou pro loutkáře, z níž je možné se dozvědět vše o maňáscích a marionetách, včetně jejich konstrukce, střihů oblečení atd. Z dvouměsíčního studijního pobytu v Číně roku 1956 vznikl zajímavý obsáhlý článek Loutkářský výtvarník na zájezdu v Číně o čínském, zejména lidovém loutkářství (viz Čs. loutkář 1955, č. 9, s. 200) a o něco později, na přelomu roku 1958–1959, napsala J. Majerová reflexi ze zájezdu Divadla Radost do Indie, Ceylonu, Indonésie, Kambodže a Egypta. Vznikl tak trochu „cestovní deník“ s pozoruhodnými postřehy a zážitky z představení, která tehdy měla možnost vidět. Článek Byli jsme pod rovníkem vyšel v časopisu Čs. loutkář, 1959, č. 4.

Je skoro možné litovat, že J. Majerová nenapsala (či nepublikovala) podobné záznamy z prvního zájezdu Radosti do Vietnamu a Mongolska (19. 2.1956–6. 6. 1956). Soubor měl na svém kontě nejen desítky odehraných představení, ale také na základě kulturní dohody i intenzivní loutkářské „kurzy“ pro cca desítku vybraných budoucích vietnamských loutkoherců. Právě pod vedením J. Majerové se učili vyrábět loutky i dekorace a za supervize J. Kalába inscenovali během necelých dvou měsíců přípravy dvě speciálně pro ně napsané hříčky. Tak bylo de facto založeno první státní soudobé divadlo ve Vietnamu, pojmenované příznačně Radost.

Vrátíme-li se k výtvarnickému tandemu Majerová–Hlavatý, je na místě ještě zmínit zájezd na Světový festival mládeže a studentstva v Moskvě 1957. Kromě inscenace Kainarovy Zlatovlásky bylo třeba realizovat mezinárodně srozumitelný komponovaný loutkový program. J. Kaláb napsal libreto Dopadne to dobře? (1957), jehož protagonistou je Jasánek, hlavní postava hry Zlatý klíček, který je divákovi průvodcem v situacích, v nichž se objevují nejrůznější loutkové postavy. J. Majerová a K. Hlavatý navrhli a zkonstruovali sedmdesátku loutek s vysokou úrovní technických řešení – loutky závěsné, javajky, maňásky, plošné, mimické i jinak speciálně upravené typy. Dobové ohlasy v tisku mluví v této souvislosti o profesionálním mistrovství jak herců, tak zejména obou výtvarníků.

Jarmila Majerová ukončila své angažmá v Divadle Radost 5. 3. 1962 a nastoupila jako odborná referentka pro loutkové divadlo do Divadelního ústavu v Praze. Věnovala se zejména dokumentační i recenzentské činnosti, důkladně sledovala produkci profesionálních loutkových divadel, o jejichž činnosti vedla precizní archiv dokumentů. Prosadila vydání několika dodnes užitečných publikací o loutkovém divadle, např. Československá divadla 1949/1969 a Dějiny české loutkové hry do roku 1945 (a: Zd. Bezděk, 1973 a 1983), iniciovala a organizovala výstavy českých loutek v zahraničí, např. v Moskvě, Mistelbachu, Tunisu. Jako výtvarnice realizovala cca do roku 1995 externě výpravy v několika českých i slovenských divadlech, ale zejména v Norsku a Německu. Po celou dobu svého aktivního působení v Divadelním ústavu pravidelně sledovala i produkci „svého“ Divadla Radost a do Brna se alespoň takto ráda vracela.

Výběr z literatury:

BROUSIL, A. M. O Divadelní žatvě. Divadlo. 1953, č. 6–7.

hul. Zemřela Jarmila Majerová. Divadelní noviny. Dostupné z http://www.divadelni-noviny.cz/zemrela-jarmila-majerova

LANGÁŠEK, Miroslav. Jak jsem se stal pamětníkem, aneb tré loutkářských výročí. Loutkář. 2010, č. 6, s. 268.

LANGER, Karel, MAJEROVÁ, Jarmila, HLAVATÝ, Karel. Bábky a bábkové divadlo. Martin: Matica slovenská. 1952.

MAJEROVÁ, Jarmila. Byli jsme pod rovníkem. Čsl. loutkář. 1959. č. 4, s .79–81

MAJEROVÁ, Jarmila. Loutkářská scénografie na Pražském Quadriennale. Interscéna. 1983, s. 50–58.

MAJEROVÁ, Jarmila. Loutkářský výtvarník na zájezdu v Číně. Čsl. loutkář. 1955, č. 9, s. 200.

MALÍKOVÁ, Nina. Jarmila Majerová. Loutkář. 2010, č. 6, s. 270–271.

nesign.: 75. narozeniny. Loutkář. 1995, č. 4, s. 50.

-nm- Zemřela Jarmila Majerová. Loutkář. Dostupné z http://www.loutkar.eu/?id=854

PEŠKA, Vlastimil, MATOUŠEK, Mirko, ZAJÍC, Vladimír. Padesát let Radosti. Brno: Loutkové divadlo Radost. 1999. ISBN 80-238-5728-2.