(16. 1. 1884, Nová Paka – 31. 10. 1968, Praha)
Sochař a řezbář, zakladatel a principál pražské Říše loutek, kde působil nejen jako autor loutek, ale i jako herec a režisér. Jedna z nejvýraznějších postav meziválečného období.
Vojtěch (Vojta) Sucharda se narodil v Nové Pace jako další dítě z rodu sochařů, kameníků a řezbářů. Vyučil se v rodinné dílně, v letech 1899–1905 vystudoval pražskou uměleckoprůmyslovou školu, nejprve figurální a ornamentální modelování a poté speciální obor řezbářství u prof. Kastnera. Již během studií spolupracoval se svým starším bratrem Stanislavem Suchardou (1866–1916), který se posléze stal hlavním Vojtovým zaměstnavatelem. Podílel se na realizaci významných Stanislavových prací v Praze: na sousoší Františka Palackého, výzdobě nádraží Františka Josefa či Nové radnice na Starém Městě. Tvořil však i samostatně a spolupracoval s významnými architekty Kamilem Hilbertem, Josefem Gočárem, Františkem Roithem, Janem Kotěrou aj. Během první světové války padl do ruského zajetí, ale i tady dostal možnost tvořit. Po návratu do vlasti provedl několik pomníků podle Stanislavových návrhů, ale také podle návrhů vlastních (Žebrák, Dubicko). Vrátil se rovněž k práci na dostavbě chrámu sv. Víta, kde pracoval v letech 1907–1934 a vytvořil na 250 hlavic pilířů, figurální výplně a dekorativní kompozice uvnitř i vně chrámu, pro Svatováclavskou kapli zhotovil dubovou archivní truhlu a andílky na oltář. Jeho prací nejznámější je 12 apoštolů s Kristem a Jidášem pro orloj Staroměstské radnice (1947). Jedná se o dřevořezby podle jeho vlastních návrhů a nikoliv o kopie soch zničených při požáru radnice, jak je občas uváděno.
Důležitá je také Suchardova práce restaurátorská. Nejvýznamnějším dílem je kopie barokního sousoší J. M. Brüderla Nanebevzetí Panny Marie v pražské Loretě. Balustrádu Lorety doplnil o několik andělíčků zcela v duchu barokní stylizace. Z pozice restaurátora hl. m. Prahy pečoval o vnější figury na pražském orloji, které poprvé restauroval v roce 1911.
V roce 1908 se oženil s malířkou Annou Brichovou (1883–1944), která se mu stala nejen životní, ale i uměleckou partnerkou. Narodily se jim dvě dcery, Anna (1909–1996) a Olga (1911–2005), které s nimi posléze spolupracovaly v Říši loutek. Po ovdovění se Vojta Sucharda v roce 1947 oženil podruhé, s Alžbětou Balkovou (1891–1980).
S loutkovým divadlem přicházel do styku od dětství. Suchardovská dílna v Nové Pace byla vyhlášená tvorbou marionet, „klacky“ od Suchardů byly mimořádně ceněné. Tak i malý Vojta si za pomoci dělníků vytvořil vlastní padesáticentimetrové marionety a hrával s kamarády pro vděčné dětské obecenstvo hry odposlouchané od kočovných marionetářů Maiznerů. Loutky přišly vhod i v ruském zajetí. Vojta vymodeloval hlavičky z hlíny a s několika kolegy hrávali pro pobavení spoluvězňů i ruských důstojníků. Loutky pak vzaly za své při povodni v Krematorské.
Po vzniku samostatného státu se zastupitelstvo obce Bubeneč rozhodlo zřídit loutkové divadlo, které by provozovali učitelé. Loutky objednali u Vojty Suchardy. Ten se ve stejné době zabýval myšlenkou zřídit v Praze stálé, umělecky vedené loutkové divadlo. Když se ukázalo, že učitelé nemají o hraní loutkového divadla zájem, přijalo obecní zastupitelstvo s povděkem Suchardovu nabídku, že divadlo zřídí a bude provozovat on. Obec poskytla zrušenou školní kapli ve Sládkově ulici a manželé Suchardovi se pustili do práce. Vojta řezal loutky a zajišťoval vybavení divadla, Anna šila kostýmy a malovala dekorace. Vojtovi kamarádi z válečné anabáze se postarali o osádku divadelního souboru. Bylo ustaveno družstvo, členové složili finanční podíly a potřebný kapitál byl doplněn půjčkou. Nové loutkové divadlo dostalo název „V říši loutek“ a 26. září 1920 se konalo první představení.
Divadlo mělo pozoruhodný start. V první sezóně uvedla Říše loutek 17 premiér a odehrála 86 představení s průměrnou návštěvností 216 diváků. Vzbudila zájem i odborné veřejnosti, oceňována byla především výtvarná stránka. Říši loutek se dostalo označení „stylizující scéna“, což v té době mělo hanlivý nádech, protože za ideál platilo přiblížit se co nejvíc hereckému divadlu. Sucharda však podvědomě usiloval o svébytnost a specifiku loutkového divadla. Pro jeho loutky byl díky použití vodícího drátu a technologickému řešení typický razantní herecký projev, řezbované hlavy byly výrazné, často s humornou nadsázkou. V počátcích měla většina hlav řezbu víceméně realistickou, ale postupně, a zejména pak po přesídlení divadla do Městské knihovny, se řezba zjednodušovala a loutky dostávaly expresivnější výraz. Za vrchol lze z tohoto hlediska považovat loutky pro inscenaci Čapkovy Pohádky pošťácké (a: K. Čapek, dr +r: V. Šmejkal, 1936), ve které byly marionety kombinované s maňásky.
Sucharda dokázal reagovat také na dobové výtvarné podněty. Ve hře Kašpárkův výlet do XXX. století (a: B. Wunderlich, 1924) jsou lidé XXX. století provedeni v kubistické stylizaci, ve stylu art deco vytvořil např. dvojici Dupl a Dupla, taneční pár z pohádky O Popelce (a: A. Suchardová-Brichová, 1931) nebo komickou dvojici Oktavian a Dalimil z revue ?K.D.O.? (a: M. Pilát, 1931). Již v prvních letech se objevily také loutky soustružené – Měsíčňané ve hře Jak se dostal Kašpárek na měsíc (a: V. Moser, 1922); používal stínohru, plošné či perspektivní loutky. Ty byly většinou jen vizuálním dotvořením scény nebo situace, ale v některých inscenacích měly důležitou dramatickou funkci, např. Hrdinové naší doby (a: V. Šmejkal, J. Staněk, 1937). Soustružené loutky Sucharda používal pro fantastické postavy. V inscenacích Karafiátových Broučků (dr: M. Staňková, 1938) a Cvrčka houslisty (a: A. Suchardová-Brichová, 1942) však byla tato výtvarná stylizace klíčem k řešení celé inscenace. Není možné opominout podíl Suchardovy manželky Anny Suchardové-Brichové. Ta byla autorkou kostýmů, které nejen navrhovala, ale také realizovala, většinu loutek dotvářela výraznou polychromií. U některých postav lze předpokládat i její inspirační podnět. Týmová spolupráce manželů Suchardových je nejvýrazněji patrná v tvorbě loutek. Vojtovy loutky hrály ve 137 inscenacích.
Vojta Sucharda byl 36 let principálem Říše loutek (1920–1956) a byl opravdovým hnacím motorem souboru. Vedle tvorby loutek také často režíroval a byl jedním z nejzaměstnanějších herců. S oblibou hrál především komické role, ale stejně nezapomenutelné bylo jeho podání dramatických postav. Obvykle hrával ty technicky nejnáročnější party. Ve svém principálském postu byl tmelícím prvkem souboru, při představeních i ve společenském životě.
Když se Říši loutek naskytla možnost získat projektované divadlo v novostavbě Městské knihovny, stal se Sucharda pro autora budovy architekta Františka Roitha inspirativním partnerem, přinášejícím ke konkrétnímu řešení zkušenosti z provozu letenské scény. Roith proto Suchardovi svěřil návrh koncepce jevištního prostoru. Vojta vytvořil ve spolupráci s dalšími členy Říše loutek maketu, podle které pak bylo zařízení jeviště realizováno. Divadelní balkon vyzdobil reliéfním triptychem Zpěvohra – Pohádka – Komedie. V nových prostorách zahájil soubor Říše loutek pravidelná představení 19. prosince 1928.
Sucharda byl nepřehlédnutelnou osobností meziválečného loutkářství. Účastnil se loutkářského dění v Loutkářském soustředění, byl jedním z konzultantů loutkářské poradny, přednášel, vedl řezbářské kurzy. V letech 1950–1956 umožnil hostování mladých externích výtvarníků, snad že cítil, jak mu chybí tvůrčí partnerství ženy Anny. V roce 1957 předal vedení a tím i principálské žezlo mladému členovi souboru, sochaři a řezbáři Bohumíru Koubkovi.
I když se Sucharda zúčastňoval loutkářských výstav (poprvé v roce 1921), za svého života nevystavoval nikdy samostatně ani loutky, ani sochařské práce, nepočítáme-li skromnou expozici apoštolů pro Staroměstský orloj v předsálí Říše loutek v roce 1947. Souborná výstava jeho díla se uskutečnila deset let po jeho smrti (1978) z iniciativy a pod vedením členů souboru Říše loutek v křížové chodbě pražské Staroměstské radnice a později byla přenesena do Nové Paky a Hořic v Podkrkonoší. Většinou z iniciativy Říše loutek se pak uskutečnily i další Suchardovy výstavy, např. v Severočeském muzeu v Liberci (2009) a v Moravském zemském muzeu v Brně (2012), které se snažily prezentovat Suchardovo dílo v celé jeho šíři. Suchardovy loutky byly součástí mnoha výstav divadla Říše loutek i českého loutkářství obecně.
Vojta Sucharda byl za zásluhy o československé loutkářství oceněn velkým diplomem Loutkářského soustředění (1944), v roce 1956 obdržel cenu Ústředního národního výboru hl. m. Prahy za celoživotní práci v loutkářství a uměleckém řezbářství a v roce 1959 se stal nositelem vyznamenání Za vynikající práci, za celoživotní tvorbu sochařskou a loutkářskou.
Výběr z literatury:
Almanach Říše loutek 1920… Praha: Říše loutek a Česká pojišťovna. 1996.
BARTH, Václav. Něco o nás. Loutkář. 1928–1929, č. 5, s. 110–113.
BLECHA, Jaroslav, JIRÁSEK, Pavel. Česká loutka. Praha: KANT. 2008. ISBN 978-80-86970-23-3.
C: 75 let Vojtěcha Suchardy. Čsl. loutkář. 1959, č. 2, s. 26–27.
ČESAL, Miroslav. Vůdčí osobnosti amatérské etapy I. Loutkář. 1994, č. 1, s. 5–6.
Čtyřicet let Divadélka Říše loutek. Almanach. Praha: Městská lidová knihovna. 1962.
Divadélko Říše loutek. Sborník. Praha: Kulturní dům hl. m. Prahy. 1983.
DUBSKÁ, Alice. Dvě století českého loutkářství. Praha: AMU. 2004. ISBN 80-7331-008-2.
DUBSKÁ, Alice. Říše loutek – hledání výtvarného výrazu. Čsl. loutkář. 1979, č. 1, s. 12–13 a č. 3, s. 61–62.
MAŠÁTOVÁ, Linda. Loutkové divadlo Říše loutek za uměleckého vedení manželů Suchardových (1920–1945). Diplomová práce. Brno: Masarykova univerzita, Filozofi cká fakulta, odd. teorie a dějin divadla. 2005.
NOVÁK, Jan, HILMERA, Jiří. Odešel principál Říše loutek. Čsl. loutkář. 1968, č. 11, s. 222–223.
NOVÁK, Jan. Vojta Sucharda – moderní tvůrce. Čsl. loutkář. 1985, č. 1, s. 10–11. Půvaby loutek a soch. Sochař Vojtěch Sucharda a jeho Říše loutek. Katalog. Brno: Moravské zemské muzeum. 2012. ISBN 978-80-7028-387-5.
RAŠE, Rudolf. Jak jsme s Vojtou stvořili panákové divadlo v Rusku. Loutkář. 1923–1924, č. 3, s. 33–35.
Říše loutek, Vojtěch Sucharda a Anna Suchardová-Brichová. In: JIRÁSKOVÁ, Marie, JIRÁSEK, Pavel. Loutka a moderna. Brno: Arbor vitae a JAMU. 2011, s. 158–173. ISBN 978-80-87164-85-3 (Arbor vitae; váz.) 978-80-7460-000-5 (Janáčkova akademie múzických umění; váz.)
SKUPA, Josef. Vojta Sucharda sedmdesátníkem. Čsl. loutkář. 1954, č. 1, s. 6.
SLAVÍK, Bedřich. U Suchardů. Hradec Králové: KRUH. 1973.
Sucharda Vojtěch. In: KNÍŽÁK, Milan. Encyklopedie výtvarníků loutkových divadel. Hradec Králové: NUCLEUS HK. 2005, s. 885–896. ISBN 80-86225-88-7.