(21. 2. 1947, Brno)
Dramaturg, režisér, dramatik, historik loutkového divadla a publicista, šéfredaktor časopisu Loutkář (1993–1999), pedagog KALD DAMU (1985–1997).
Loutkové divadlo našel Pavel Vašíček pod vánočním stromkem ve čtyřech letech, komplikaci s tištěnými sešitovými vydáními loutkových hříček, které tehdy vycházely a které chtěl realizovat, vyřešil tím, že se cca o rok později naučil číst. Od této doby také pravidelně chodil na loutková představení brněnského amatérského souboru ZK Závodů Jana Švermy (pozdější divadlo Jitřenka). Bylo mu sedm let, když se tam přihlásil jako herec. (Pro obveselení přátel později zveřejnil své klíčové role z té doby – Sněhurčino otrávené jablko a titulní roli zubu ve hře Míšův nový zub.)
V sedmi letech se stal pravidelným odběratelem časopisu Československý loutkář. V pátém čísle ročníku 1956 lze najít na str. 112 „Dopis mladého loutkáře“ sdílejícího s redakcí své zaujetí loutkovým divadlem. Autorem dopisu je devítiletý Pavel Vašíček. Při návštěvách Loutkového divadla Radost ho nejvíc oslovily inscenace Kainarovy Zlatovlásky, Tajemství zlatého klíčku E. Borisové, Plevův–Kalábův Budulínek nebo Sojkův Brokát, princ z pohádky, tedy ty, které jsou dodnes neopomenutelnou součástí nejen „zlatého fondu“ repertoáru Radosti, ale i tehdejšího československého loutkářství. Pavel Vašíček dospěl k nezvratnému rozhodnutí, že „až bude velký“, stane se režisérem v Divadle Radost. (Stalo se tak roku 1969… Náhoda, nebo osud? Asi spíš to druhé…) Nicméně Pavel přiznává, že v adolescenčním období se za svou vášeň pro loutky tak trochu styděl, dokonce na chvíli opustil i amatérský soubor. Účast na jubilejní 10. Loutkářské Chrudimi (1961), osobní setkání s tehdejšími „celebritami“ oboru (mj. dr. Jan Malík, dr. Erik Kolár, Zdeněk Bezděk aj.) i zhlédnutá představení způsobily to, že své působení v Jitřence loutky zase vzal na milost.
Po roční epizodě gymnaziálního studia byl přijat (r. 1963) na brněnskou konzervatoř, obor herectví, absolvoval r. 1966. V témže roce se stal posluchačem pražské DAMU, oboru režie a dramaturgie, na katedře loutkářství. Čtyřleté období studií na DAMU bylo zároveň obdobím významné éry českého divadla, představení divadel Na zábradlí, Semaforu, Činoherního klubu, Za branou atd. nesmírně inspirativních nejen pro studenty divadelních oborů, kteří měli možnost navštěvovat i filmové projekce. Spousta výtvarných i hudebních podnětů – zkrátka „pražské jaro“ v plné intenzitě, které bohužel vyústilo v „bratrskou vojenskou pomoc“, posléze smrt a pohřeb Jana Palacha – a konec nadějí.
V existenci loutkářské katedry můžeme zaznamenat v různých obdobích několik konfliktů posluchačů s vedením katedry, které se týkaly způsobu výuky vymezující se vůči alternativám, určité izolace v „loutkářské bublině“, tradicionalismu… Jedna taková revolta (1968) vyústila v rozsáhlé prohlášení „O problematice výuky režie na katedře loutkářství“, jehož spoluautorem byl Pavel Vašíček a ke kterému se přidali ze stejných důvodů i posluchači loutkoherectví. Výčet změn, kterých bylo dosaženo, není pro tento portrét podstatný, snad je užitečné zmínit, že následně se stal pedagogem režie Karel Brožek, který vybídl adepty režie, aby si připravili text, který je zaujal a chtějí jej režijně zpracovat. A právě z této doby pochází zárodek pozdější Vašíčkovy inscenace Ghelderodových Slepců. Ve třetím ročníku studia se Pavel pohotově ujal režie inscenace, kterou měli absolvovat studenti z tehdejší NDR, již museli po okupaci školu opustit. Inscenace Bradfordova Černošského Pánaboha a pánů Izraelitů v učebně školy (v této době neměli loutkáři svou školní scénu) měla takový úspěch, že (s velkým ohlasem) reprezentovala školu v r. 1969 při kongresu UNIMA. Budoucí režisér proměnil nehostinnou školní učebnu v prostředí s barovou atmosférou, živou muzikou, loutkohereckými partnery znamenitých posluchačů 4. ročníku byli pedagogové, kteří hráli se stejným espritem jako jejich studenti… Zřejmě i tato epizoda byla jednou z příčin následné akcelerace Vašíčkova nástupu „do praxe“. – Jako přímý účastník této etapy mohu ještě potvrdit, že navíc už tehdy Pavel šokoval své spolužáky tím, že téměř bez výjimky věděl, kdo a co napsal, kde publikoval, znal název článku, ročník, číslo a případně stranu, na které se nachází. Dodnes identifikuje (většinou ihned a z hlavy) loutky i fotografie z nejrůznějších inscenací, jejich výtvarníky, režiséry a většinou zná i data premiéry. Pokud neví ihned (stává se málokdy), tak rozhodně ví, kde hledat.
V brněnském Loutkovém divadle Radost po odchodu ředitele Františka Sokola a režiséra Jiřího Jaroše nastoupilo v srpnu 1969 nové vedení. Ředitel, dr. Ladislav Štancl byl známý hlavně jako hudební skladatel, výborný muzikant a člověk cele oddaný divadlu, navíc s právnickou erudicí a organizačním talentem. Spolu s ním přišel 1. 8. 1969 režisér a dramaturg, dvaadvacetiletý Pavel Vašíček. S vyhraněnými uměleckými názory, s leckdy avantgardními tvůrčími plány i představami o divadle a s programem „magického realismu“, který formuloval už ve své teoretické diplomové práci „Hledání groteskna“. De facto ještě posluchač 4. ročníku režie, který svou praktickou diplomovou práci, inscenaci grotesky Milana Pavlíka Paní Bída – v Čechách dosud nehrané – realizoval v Divadle loutek Ostrava.
První Vašíčkova inscenace v LD Radost byl Žito kouzelník (a: J. Brdečka, 1970). Silný dramatický text i práci režiséra, který přesně ví, co chce, podtrhla gotická krása loutek i scény, včetně výrazných prvků boschovské inspirace (výprava Viera Popovová), i hudba Jiřího Kolafy. Inscenace zapůsobila jako událost, „zjevení“; k účinu přispěla bezpochyby i řada pozoruhodných hereckých výkonů jak herců z Radosti, tak hostů – dnes bychom řekli celebrit – z významných brněnských scén. (Hlasem Stanislava Zindulky promlouval král Václav IV., Josef Karlík byl magickým Neznámým, František Šlégr s nadšením ztvárnil nijak velkou dvojroli Sedláka a Slepce, Jiří Dušek Arcibiskupa.)
Už v prosinci 1969 zveřejnil ředitel Radosti v rozhovoru pro deník Rovnost umělecký záměr divadla využít všech výrazových možností, druhů i žánrů pro obohacení her nejen pro dětské publikum, ale uvádět i inscenace pro dospělé. Toto odhodlání (v plné míře ostatně totožné i s jeho dramaturgickou i režijní invencí) realizoval v dekádě svého angažmá v Radosti i P. Vašíček. V první polovině období dokonce tak viditelně, že si vysloužil od dr. Kolára (tehdy pod jménem J. Mareš) ve studii ke čtvrtstoletí Radosti poznámku, že jej většinou dětský divák příliš nezajímal. Následovala inscenace Guliver v Maňáskově (a: J. Pehr, L. Spáčil, 1970) ve Vašíčkově režii a originální úpravě, mj. s živou jazzovou kapelou na jevišti. Ještě téhož roku inscenoval (opět s Vierou Popovovou) vlastní dramatizaci Broučků (a: J. Karafiát, P. Vašíček, 1970). Inscenace vzbudila mimořádný ohlas a reference o ní byly velmi pozitivní. Oceňovaly významovou mnohovrstevnatost, výpověď o závažných aspektech života, ceněn byl velmi poetický folklorní rámec, konstatován další posun loutkové divadelní tvorby k náročnému umění. A dodejme, že na začátku „normalizace“ šlo i o docela odvážný inscenační počin, uvědomíme-li si evangelické aspekty Karafiátova díla, v té době rozhodně nežádané. Další inscenace byla určena skutečně dospělým divákům. Slepci (a: M. de Ghelderode) a Dvojník (a: F. Dürrenmatt 1971). Díla vyslovující složitou problematiku lidských životů, divadlo na divadle; první bylo podobenstvím o třech slepcích putujících stále dokola – a bezvýsledně – za vidinou šťastné budoucnosti, za nalezením „nejbáječnějšího města Říma“, druhé bylo dramatem představ a skutečnosti, sváru iluze a deziluze v příběhu skoro kriminálním. Na Skupově Plzni 1971 obdržel P. Vašíček cenu za režii. (Dvojníka si mimochodem r. 1973 „zopakuje“ v Poznani…) Další jeho inscenací byl Nos (a: N. V. Gogol, dramatizace M. Uhde, v době vzniku „krytý“ Pavlem Vašíčkem, 1971), maňásková fraška o ztraceném nosu, ale také fantaskní příběh zaplněný typicky gogolovskými postavami, odehrávající se jako divadlo na divadle. Následně P. Vašíček režíroval v Ostravě „dalšího Gogola“, Příběh noci vánoční (štědrovečerní) (a: N. V. Gogol, J. Středa, 1972). V tomto případě recenze vypovídá nejen o výrazné režijní inspiraci Chagallem, ale také o značných problémech: autorskoprávních (razantní úpravy Středova textu), kolizi mezi textem a režijním výkladem, o podívané s mnoha vnějšími ornamenty, zkrátka o inscenaci poněkud problematické. Podobný ohlas měla v Brně Popelka (pův. název O Aničce) (a. J. Bílková, 1972). „Zatímco P. Vašíček a výtvarník V. Kábrt chtěli inscenovat Popelku, hra O Aničce se tomu vzepřela.“ Takže tu rozporuplnou sezónu 1971–1972 uzavírá až jeho vlastní česká verze tradiční anglické maňáskárny Punch a Judy (1972) v Plzni… Byla to inscenace výtečná, napojená vskutku maňáskářským espritem.
Další inscenaci zacílenou na dospělé publikum tvořily opět dvě hříčky Neotesané loutky (a: F. García Lorca, př. Antonín Přidal pod jménem A. Tomáš) a Prsy Tirésiovy (a: G. Apollinaire), obě z r.1973. Kritický ohlas byl opět rozporuplný. Po neoslnivé inscenaci Zlatovláska z Chlumce (a: A. Břízová, F. Pavlíček, 1973) P. Vašíček dokonce chvíli uvažoval o odchodu z angažmá. Místo toho ale přišel „opus magnum“ v podobě inscenace Krása nevídaná (a: J. Speranskij, 1974). Bylo zapotřebí kusu zdravé kuráže inscenovat tuto překrásnou, ale nesmírně náročnou pohádku po ostravské inscenaci Jarošově roku 1962, která řečeno trochu nadneseně vstoupila do dějin českého loutkářství. Pavel Vašíček našel inteligentní přístup k této hře. Dramatickým prostorem hry je „čeledník“, tedy selská světnice s pecí, kde se scházejí děvečky a čeledíni (činoherní rovina hry) a z písně o Kráse Nevídané se zrodí hra na příběh a o něm, hra na divadlo. Postavy příběhu jsou vytvářeny předměty ze selského prostředí – nářadí, nádobí, oděvy; peřiny či ikony jsou loutkami – symboly, které herci rozehrávají. Dětské i dospělé publikum toto scénické řešení (připomeňme výpravu Borise Myslivečka i hudbu Vladimíra Wernera) ochotně přijalo a inscenace byla nesmírně působivá. Na Skupově Plzni 74 získala nejvyšší trofej – Skupovu cenu. Dostat ve 23 a 24 letech na Skupově Plzni cenu za režii a ve 27 pak hlavní cenu – to je bilance vskutku obdivuhodná.
V polovině sedmdesátých let – aniž by zcela rezignoval na inscenace pro mládež a dospělé (scénická montáž z díla A. de Saint-Exupéryho, V Huga a autentických textů dětí Prosím, nakresli mi beránka, 1975, či Vančurovo Rozmarné léto,1978, obojí ve vlastní úpravě), věnoval svou pozornost tzv. mateřinkovým inscenacím. Zlatá rybička a modrý květ (a: P. Vašíček, 1974) byla scénická montáž z děl avantgardních básníků, svérázné divadlo poezie pro nejmenší a každopádně novum a netradiční přístup v tvorbě pro nejmenší diváky, naznačující možnosti rozmanitých cest. V témže roce se také na festivalu Mateřinka v Liberci objevila Kroftova inscenace Naivního divadla Liberec O černém klobouku a duhovém míči (a: P. Vašíček dle E. Perociové, v Brně 1975), v té době rovněž novum, spíše happening s dětmi, společná hra organizovaná dvojicí herců usměrňujících jednoduchý příběh o uneseném míči, který je třeba osvobodit… Působivost inscenace, podněcující děti ke spontánní součinnosti a měnící je z diváků v aktéry hry, vyústila ve Zvláštní cenu festivalu. V Divadle Radost měla v téže době premiéru autorská inscenace původní dětské opery Můj deštník je jako balón (a: P. Vašíček, V. Werner, 1975), rovněž na motivy Ely Perociové, poutavá hra o hledání ztracených snů dospělých, o pohádkovém, šťastném a fantaskním světě dětí. V r. 1976 vznikla i její rozhlasová verze, v režii Jana Bergera a s Karlem Högerem v roli vypravěče. Ve výběrovém výčtu inscenací z druhé poloviny sedmdesátých let nelze opominout ani Ďáblův most (a: M. Marková, 1977). Byla to další z inscenací, kdy předlohou byl kvalitní dramatický text (obdobně jako Paní Bída, Kouzelník Žito, Krása Nevídaná, Zlatovláska etc.). Práce s kvalitním literárním dílem byla pro P. Vašíčka charakteristická po celou dobu jeho režijní i dramaturgické praxe. Ve Vašíčkově repertoáru pro „mateřinky“ byl v oné době zásadní rok 1977, kdy začala v Radosti vznikat inscenace jediné loutkové hry z meziválečného období, která přežila rok 2000, jak sám Pavel Vašíček označuje loutkářský repertoárový hit, kterým je Míček Flíček Jana Malíka. Premiéra v Radosti byla v lednu 1978. Scéna a především loutky F. Maturové byly stylově vtipně sestaveny z předmětů obklopujících nás každodenně v domácím a ponejvíce kuchyňském prostředí. Z Dědečka a Babičky se stali díky mladým interpretům Tatínek a Maminka, hráli celkem čtyři herci, jeden z nich v jedenácti rolích. Krom mimořádného diváckého i kritického ohlasu v mateřském divadle si P. Vašíček odnesl z festivalu Mateřinka 1978 individuální Cenu za režii. Své angažmá v loutkovém divadle Radost ukončil 31. 7. 1979. Desetiletí své práce v brněnském divadle završil už jako host Hrubínovým Špalíčkem veršů a pohádek (sc: P. Vašíček, 1979). Vašíčkova brněnská inscenace byla koncem 80. let přenesena do tehdejšího Divadla u věže (dnešní Minor).
Období, kdy byl Pavel Vašíček bez stálého angažmá, trvalo necelé tři roky (srpen 1979 až leden 1982). Obnášely intenzivní práci v dabingu (úpravy dialogů; mj. seriál o rodině Smolíkových), scénáře pro rozhlas i televizi, překlad knížky Mariany Grznárové Maťko a Kubko (pod názvem Pásli ovce Valaši), ale i deset režií inscenací (Brno, Kladno, Hradec a Liberec). Z tohoto poměrně životu nebezpečného pracovního tempa připomeňme inscenaci Pan Johanes (a: A. Jirásek, 1980, Divadlo DRAK). Následoval – opět v Divadle DRAK – Míček Flíček (a. J. Malík, 1980) ve zcela odlišném pojetí. Pohádka „z kuchyně“ se zde stala klaunérií – základnou pro rozvíjení fantazijního světa imaginace. Kritika považuje tuto inscenaci za jednu z nejlepších hradeckých Vašíčkových režií, svým způsobem dokonalou inscenaci pro děti mladšího věku.
V této souvislosti nemohu, než porušit chronologii jeho tvůrčí činnosti a u „fenoménu Míček Flíček“ se zdržet. Z Pavlovy „dílny“ jich totiž vyšlo celkem pět, aniž by některá z inscenací byla replikou té předchozí (s výjimkou oné druhé hradecké). Následovala činoherní inscenace v Západočeském divadle v Chebu (1985), téhož roku obnovená inscenace v hradeckém DRAKu (nové „studentské“ obsazení s všestranně disponovanými absolventy LK DAMU) a konečně r. 1988 v pražském Divadle U věže (původně ÚLD, dnes Minor). Varianta každé inscenace navíc vždy respektovala dispozice souboru a mnohdy i inspirovala aktéry k rozvíjení dispozic osobních. Nejzdařilejší byla asi ta pražská, kterou Vladimír Just připodobnil ke klauniádám Polívkovým či Hrzánově Cyrovi v Mandragoře Činoherního klubu.
Vašíčkova dramaturgicko-režijní vazba na kvalitní literaturu je patrná také u dalších „hradeckých“ inscenací tohoto období, například Pamětní deska Karla Havlíčka Borovského (sc: P. Vašíček, 1981), „učení divadlem“, jak hru označil ve své recenzi Jan Císař, určené žákům základních škol dosti problematické věkové kategorie od cca 13 let, a Makový mužíček (a: F. Nepil, sc: P. Vašíček, 1982), naopak laskavý a líbezný příběh o užitečnosti pro nejmenší děti.
Druhým působištěm této Vašíčkovy životní a pracovní etapy bylo Naivní divadlo Liberec. I obě představení liberecká byla motivována literaturou. Režisér si tady zopakoval svůj studentský výlet k Bradfordovi (1981), jenže tentokrát si pořídil vlastní scénář. Inscenace byla neobyčejně nadána tím, čím tehdy zvlášť vynikal liberecký soubor – parodickou komediálností a múzičností – a měla značný ohlas u dospělého publika (hrála se 8 let.) U mládežnického a dětského však narazila na bariéru neznalosti biblických legend. Další inscenací byl jeho vlastní scénář Halasových veršů Pojď, povídej mi o světě (1981). Z tohoto období zbývá zmínka o inscenacích v brněnské Radosti. Tou první byl Cirkus Pepík (a: P. Vašíček, 1981), tu druhou tvořila montáž ze sbírky veršů slovenského básníka Miroslava Válka Do Tramtárie a druhou částí téže inscenace byla dramatizace půvabné povídky Vlastimila Brodského a Jana Brychty O Ničem (1982).
V lednu 1982 nastoupil P. Vašíček jako režisér a dramaturg do plzeňského Divadla Alfa. (S určitým předstihem dodejme, že v tomto divadle setrval – s pauzou v letech 1986–1987 – posléze jako dramaturg až do r. 2019.)
V roce 1982 byl P. Vašíček „podepsán“ jako dramaturg pod inscenací hry Tlustý pradědeček aneb Dobře to dopadlo (a. J. Čapek, 1982) v pohostinské režii V. Beránka a následně ve své vlastní režii i dramaturgii uvádí hru Balada z hadrů (a: J. Voskovec, J. Werich, ú: J. Suchý, 1983). Inscenace překvapila neiluzivním herectvím, spoluhrou herců a loutek, animační dovedností, ale především odvážnou volbou textu spojovaného doposud jen s činoherní scénou. P. Vašíčkovi se zde podařilo objevit díky „divadlu na divadle“ v samotné předloze šance pro postupy loutkového divadla, a navíc poskytnout výjimečné herecké příležitosti dvěma hercům, kteří se stali po řadu dalších sezón protagonisty divadla a na dlouhou dobu i neodmyslitelnými Vašíčkovými spolupracovníky – herečce a autorce Blance Luňákové a herci a dnes renomovanému režisérovi Tomáši Dvořákovi. Pro ústřední komickou dvojici (V. Čada a F. Váša) napsal nové předscény Jiří Suchý. O komediální a vskutku autorské herectví Blanky Luňákové v partnerství s další nepominutelnou osobností souboru Vladimírem Čadou se mohl opřít ve své další „proslulé mateřince“, jíž byl Poklad baby Mračenice (a: L. Dvorský, 1983), a opět si v souvislosti s těmito dvěma inscenacemi připomeňme už docela typickou dramaturgickou a režijní oscilaci mezi dospělým a předškolním divákem. Na festivalu Mateřinka v Liberci 83 získal P. Vašíček cenu za dramaturgicko-režijní koncepci a oba protagonisté individuální ceny za herecký (V. Čada též za hudební) přínos. Inscenace se zaskvěla na několika zahraničních festivalech a na Skupově Plzni, v r. 1984 jsme byli svědky přehlídky mimosoutěžního „menu“ Vašíčkových inscenací sestaveného z výše jmenované inscenace, dále byla prezentována Komedie o Františce a Honzíčkovi (1983), Lásky hra osudná (a: bří. Čapkové, 1984) a Nevěsta (a: A. Hoffmeister, 1983). Za tuto kolekci se porota rozhodla udělit zvláštní cenu Divadlu dětí Alfa vzhledem k šíři jejich dramaturgických záběrů žánrové pestrosti, které se pokoušejí oslovit dětského i dospělého diváka. Vrcholným zážitkem z této kolekce se pak stalo Podivné odpoledne doktora Zvonka Burkeho (a: L. Smoček, 1984). Na první pohled poněkud šílený dramaturgický počin v loutkovém divadle. Herci inscenace byli maňasi (výprava Pavel Kalfus), hrálo se stylem rakvičkárny – a zrodilo se precizně důsledné groteskní absurdní divadlo.
Z dalších inscenací zmiňme Branku, zamčenou na knoflík (a: I. Peřinová, 1985), už druhou ve Vašíčkově režijním portfoliu. Poprvé ji inscenoval již v Brně v r. 1978. Zmiňujeme ji také proto, že ani tehdejší brněnská, ani plzeňská inscenace nesplnily to, co od nich očekávala odborná i široká veřejnost, a pokud vím, samotný Pavel Vašíček je považuje za své neúspěchy. Nicméně vzápětí následoval dramaturgicky inspirativní titul, kterým byla dramatizace jedné ze slavných povídek světové literatury Plášť (a: N. V. Gogol, M. Uhde – tehdy opět pod jménem P. Vašíčka, 1985). Groteskní námět o kontrastu bezútěšné skutečnosti a snových představ hrdiny příběhu přinesl na Skupově Plzni 1986 individuální ceny pro A. Tománka za scénické řešení a pro Pavla Vašíčka za inspirativní dramaturgickou práci. V roce 1985 režíroval čtyři inscenace (včetně výše zmíněného Míčka Flíčka v Chebu a v Hradci) a stal se pedagogem katedry loutkářství DAMU (posléze Katedra alternativního a loutkového divadla), kde kromě výuky režie připravil projekt „Herec a hmota“, a především původní koncepci výuky pro 1. ročník pod názvem „Divadelnost“.
V roce 1986 Pavel Vašíček z několika důvodů z divadla odešel, vrátil se po 15 měsících jako dramaturg, čímž začala jeho poněkud nová tvůrčí éra. A opět připomeňme, že hlavní cenu festivalu Mateřinka 1987 v Liberci získalo Divadlo dětí Alfa za inscenaci textu A. Mikulky Dům u pěti set básníků (1986) v dramaturgickém výběru Pavla Vašíčka (j.h.) a ve scénické realizaci Blanky Josephové- -Luňákové a Vladimíra Čady.
Vyjmenovávat další a další inscenace s dramaturgickým podílem by bylo kontraproduktivní, takže se zaměřme na fakt, který samotný Pavel Vašíček považuje ve svém dalším působení za významný, ne-li zásadní – a sice spolupráci s osobitým (původně loutkohercem a posléze režisérem) Tomášem Dvořákem. Počátek systematické spolupráce týmu Vašíček – Dvořák – Nesveda lze spojit s inscenací Vyšla hvězda nad Betlémem (a: P Vašíček, 1990). Vánoční hra s velkými, dřevěnými reliéfními loutkami vznikla ze spontánní potřeby prezentovat divákům (a do značné míry i sobě samým) léta tabuizovaný námět i příběh, který je nepominutelnou součástí a zdrojem evropské kultury. Na repertoáru se udržela 14 let. Inscenace Posvícení v Hudlicích a v Praze (a: J. A. Novotný dle textu lidových loutkářů, ú: P. Vašíček, 1991) připomenutím hry z repertoáru lidových loutkářů navázala na tradice a um kočovných marionetářů a snad lze i říci, že byla jedním z inspiračních podnětů k následnému zformulování tvůrčího programu divadla Alfa. Současný tvůrčí tým upřednostňuje komediální pojetí divadla a loutku stále považuje za dominantní a neobyčejně lákavý jevištní fenomén.
Ještě než zmíníme dvě vrcholné inscenace z období Vašíčkovy a Dvořákovy spolupráce, připomeňme z mnohých ještě alespoň dramaturgii her Tragikomedie o donu Kryštofousovi a Panince Rositě (a: F. García Lorca), Náčelník Večerní Vánek (a: J. N. Nestroy), Prcek Tom a Dlouhán Tom (a: P. Šrut, P. Vašíček), Láska vše zachrání (a: J. Kamen), dále Démonův pramen (a: H. Krejčí; r: J. A. Pitínský), Amberville (a: T. Davys – M. Pivovar; r: R. Lipus) a hry pro tvůrčí tým T. Jarkovský – J. Vašíček Hamleteen a Ostře sledované vlaky.
Na mezinárodním festivalu Divadlo 99 v Plzni měla oficiální premiéru hra Jeminkote, Psohlavci (a: I. Peřinová, 1999). Hra na motivy jedné historické události, písniček z Chodských zpěvníků, her českých lidových loutkářů a Psohlavců od A. Jiráska, která vznikla na objednávku divadla a stala se další z jeho proslulých inscenací. Hrála se na Slovensku, v Maďarsku, ve Francii, Japonsku a v Rakousku. Derniéra v r. 2005 byla zároveň 105. reprízou.
Opusem magnum trojhlavého autorského týmu, který tentokrát znamenitými písňovými texty doplnila Blanka Josephová-Luňáková (a navíc všichni účinkující svými bravurními hereckými výkony, včetně precizní animace loutek), byla maňásková groteska Tři mušketýři (a. T. Dvořák, P. Vašíček, I. Nesveda, 2006) na motivy stejnojmenného románu A. Dumase st. Notoricky známý příběh královniných šperků v cca 50 minutách, s minimem textu. Tři mušketýři se hrají dosud a P. Vašíček je podepsán jako dramaturg pod cca čtyřicítkou následujících inscenací, na nichž spolupracoval i s řadou dalších režisérů. Připomeňme alespoň Démonův pramen (a: H. Krejčí; r: J. A. Pitínský), Amberville (a: T. Davys – M. Pivovar; r: R. Lipus).
Do roku 2019, kdy ukončil angažmá v divadle Alfa, zpracoval a prakticky vybudoval archiv textů a dokumentů k zde uváděným inscenacím. Jako dramaturg připravil 16 ročníků Skupových Plzní (1982–2014), včetně všech tiskových materiálů.
Je autorem řady loutkových her (převážně dramatizací) a montáží: Broučci, O černém klobouku a duhovém míči (překl. do slovenštiny, bulharštiny, maďarštiny, ČT), Můj deštník je jako balón (libreto loutkové opery V. Wernera, Čsl. rozhlas), O mašinkách (spolu s V. Schilderem), Rozmarné léto, Cirkus PEPÍK, Aláddinova kouzelná lampa (I. cena v soutěži na loutkové hry, překlad do němčiny a maďarštiny), Prcek Tom a Dlouhán Tom (překlad do maďarštiny), Voda čerstvosti, Královský poker, Jak ševci zvedli vojnu pro červenou sukni, Pohádky ovčí babičky, Pohoršovna ad. Pro DJKT v Plzni zpracoval scénáře k inscenacím Limonádový Joe a Fantom Morrisvillu. Podílel se na přípravě výstav Ateliér Jiřího Trnky, Vývoj loutky, Jaroslav Suchý – loutkář a vynálezce, 50 Skupových Plzní, Josef Skupa – Dnes a denně zázraky, 50 let Divadla Alfa, Muž v pozadí (Gustav Nosek) a Spejbl 100.
V roce 1997 napsal Miroslav Česal k padesátinám Pavla Vašíčka velmi cennou studii – mimochodem, protože byl P. Vašíček v té době šéfredaktorem Čs. loutkáře a její uveřejnění v té době mu připadalo nepatřičné, vyšla až ke 20. výročí oněch padesátin. Autor zde charakterizuje P. Vašíčka jako také bytostného historika. Kromě odkazů na jeho dramaturgické sepětí s historií, poukazu na vlastnictví archivu, asi jednoho z největších v republice, konstatoval Miroslav Česal, že nejprůkazněji se jako historik Vašíček projevil v časopise Loutkář. Je to konstatování samozřejmě opodstatněné, v časopisech Československý loutkář i pozdějším Loutkáři najdeme desítky Vašíčkových odborných i publicistických statí; za nesmírně cenné považuji desítky medailonů osobností k jubileím či zasvěcené nekrology, za hodné obdivu např. hodnocení festivalů Loutkářských Chrudimí či seriál k dějinám Loutkářské katedry DAMU – Prvních dvacet let 1952–72, uveřejňovaný v Loutkáři 2013 a 2014, který zatím obsáhl pouze deset let. Česal v době, kdy psal svůj článek, samozřejmě tušil, kam se bude v budoucnu ubírat historická erudice P. Vašíčka (již existovala publikace Divadlo Alfa 1966–1994 či vznikala studie o amatérském loutkářství pro Cesty českého amatérského divadla, Praha 1998), ale zároveň nemohl vědět, že bude následovat víc než dvacet zásadních článků, studií či publikací, které s historií loutkového divadla úzce souvisejí a jejichž autorem je Pavel Vašíček.
Výběr literatury
BALOGH, Géza. Skupova Plzeň očima porotce. Loutkář. 2006, č. 4, s. 170.
ČESAL, Miroslav. Pavel Vašíček padesátiletý. Strojopis. 1997.
ČESAL, Miroslav. Pavlu Vašíčkovi k abrahámovinám (resp. k jejich 20. výročí). Loutkář. 2017, č. 2, s. 59–63.
HANŽLÍKOVÁ, Eva. Už jenom recenze (Mateřinka 1983). Čsl. loutkář. 1983, č. 9, s. 195–200.
JOSEPHOVÁ-LUŇÁKOVÁ, Blanka. Sonda do deníku Luňákový. Loutkář. 2007, č. 2, s. 75–77.
JOSEPHOVÁ-LUŇÁKOVÁ, Blanka. Hlavně plánuji ještě aspoň chvilku docela obyčejně žít. Loutkář. 2017, č. 2, s. 69–71.
MALÍKOVÁ, Nina. Režisér, dramaturg, historik. Loutkář. 2007, č. 2, s. 67.
MALÍKOVÁ, Nina: Režisér, dramaturg a historik. Loutkář. 2017, č. 2, s. 66–67.
MAREŠ, Jaromír. 25 let brněnského LD Radost. Čsl. loutkář. 1974, č. s. 223–229.
MATOUŠEK, Mirko. Blahopřání Ostravským, několika slovy. Čsl. loutkář. 1969, č. 11, s. 211–213.
PAVLOVSKÝ, Petr. Cirkus Pepík. Tvorba. 24. března 1982.
PAVLOVSKÝ, Petr. Jaká klasika? Čsl. loutkář. 1983, č. 5, s. 101–103.
VAŠÍČEK, Pavel. Divadlo ALFA 1966–1994. Plzeň: Divadlo ALFA. 1994.
VAŠÍČEK, Pavel. Plzeňské loutkářství – historie i současnost. Plzeň: Divadlo ALFA. 2000. ISBN 80-238-5457-7.
VAŠÍČEK, Pavel. Bylo jich pět. In: DUBSKÁ, Alice, MALÍKOVÁ, Nina (eds.). Dr. Jan Malík – osobnost a tvůrce. Praha: Spolek pro vydávání časopisu Loutkář. 2004, s. 67–80. ISBN 80-239-2937-2.
VAŠÍČEK, Pavel. Mateřinka (publikace k 20. ročníku festivalu Mateřinka). Liberec: Naivní divadlo. 2009. ISBN 978-80-7340-100-9.
VAŠÍČEK, Pavel. Příběh plzeňského loutkářství. Plzeň: Muzeum loutek. 2012. ISBN 978-80-7247-087-7.
VAŠÍČEK, Pavel. Josef Skupa – Dnes a denně zázraky. Plzeň: Město Plzeň. 2017. ISBN 978-80-87911-06-8.
VAŠÍČEK, Pavel. Na počátku bylo slovo. Loutkář. 2004, č. 3, s. 137.
TICHÝ, Zdeněk A. a kol. Jak s Tomášem Dvořákem šily všechny loutky, Plzeň: Divadlo Alfa Plzeň. 2016, s. 24–40. ISBN 978-80-270-0893-3.