(6. 3. 1979, Ústí nad Orlicí)
Mim, performer, choreograf, režisér, pedagog a spoluzakladatel divadelního souboru Tantehorse, umělecký šéf skupiny Mime Prague a Mime Fest v Poličce. Patří mezi nejvýznamnější mezinárodně uznávané osobnosti současného mimického divadla.
Jako autor, interpret či režisér se podílel na vzniku více než sedmdesáti inscenací (k říjnu 2017) nejen v České republice, ale také v Německu, Polsku, Itálii, USA i na území Asie a Afriky. V roce 2014 byl zařazen mezi významné osobnosti Oxford Encyclopedia.
Narodil se v Ústí nad Orlicí, odkud se později rodina přesunula do východočeské Poličky. Tam nastoupil na gymnázium. Ačkoli jeho dětským snem bylo stát se zvěrolékařem, začal se aktivně zajímat o výtvarné umění. V Tylově domě v Poličce se odehrála jeho první výstava. Právě výtvarné umění ho postupně dovedlo k divadlu. Původně měl pro poličský ochotnický divadelní spolek Tyl vytvořit scénografii, v průběhu divadelních zkoušek se ale začal věnovat i herectví. První inscenací, ve které hrál, byla loutková pohádka Jak vodníci vypálili rybník. Se svou druhou rolí v Perníkové chaloupce se představil na Loutkářské pouti na hradě Svojanově, kde jej oslovil tehdejší šéf pražského loutkového Divadla Minor Karel Makonj a pozval jej na měsíční stáž v divadle (1996).
Po maturitě se Vizváry přesunul do Prahy a vzápětí získal zaměstnání v Divadle Minor (1997). Začínal jako kulisák a prošel i řadou dalších divadelních profesí od dílen přes výrobu loutek až po inspici. Postupně získával malé role, nejprve němé, pak i s textem. V roce 2001 mu nový ředitel Minoru Zdeněk Pecháček nabídl stálé herecké angažmá, tehdy již v nové budově divadla ve Vodičkově ulici. Radim Vizváry nabídku přijal a setrval v divadle až do roku 2004, kdy začal studovat na katedře nonverbálního a komediálního divadla (dnes katedra pantomimy) HAMU v Praze.
V roce 2013 obhájil svou disertační práci Česko francouzské kontakty a jejich význam pro českou moderní pantomimu a získal titul Ph.D. Jako žák Borise Hybnera se zaměřil na důkladný průzkum možností pantomimy.
V roce 2006 založil společně s Miřenkou Čechovou divadelní soubor Tantehorse (původní název Teatro pantomissimo se používal cca do roku 2010), jejich prvním společným projektem byla experimentální inscenace On the Dark Road (2007), v níž Vizváry použil jednu z loutek z Minoru. Tantehorse se zaměřuje na divadlo založené na pohybu a fyzickém výrazu, který vychází z tance, pantomimy i dalších divadelních směrů (např. i z japonského butó). Mezi významné inspirační zdroje uvádějí tvůrci i Jana Švankmajera. V současné době užívá soubor ve své tvorbě stále více multimédia. Od svého vzniku do současnosti vytvořilo Tantehorse přes dvacet inscenací, z nichž jsou kritikou velmi ceněné S/He is Nancy Joe (2012), FAiTH (2014), Lessons of Touch (2015) nebo inscenace pro děti Pejprbój (2015), která propojuje principy pohybového a loutkového divadla, případně divadla materiálu. Vizvárymu se daří nacházet průsečík mezi těmito dvěma divadelními druhy v rámci celé jeho tvorby: „V pantomimě pohyb těla úzce koresponduje s pohybem loutky. Nemyslím tím čistě analogii těla jako loutky, ale i principy, jež jsou velmi podobné, někdy i stejné. […] Musel jsem se naučit vodit objekt, abych se záhy mohl jedním stát – na základě motivace být rozpohybován. Na loutky jsem nikdy nezapomněl.“ (PÍZA, Ludvík. Učením se sám učím. Loutkář. 2016. č. 4, s. 19)
Soubor Tantehorse si postupně získává renomé světově proslulého divadelního tělesa.
Od roku 2011 spolupracuje Radim Vizváry jako hlavní dramaturg s festivalem Komedianti v ulicích, který se zaměřuje na mezinárodní pouliční umění a koná se uvnitř památkové rezervace v Táboře.
V průběhu roku 2012 spojil Vizváry své jméno také s Tichou operou, souborem, který do té doby působil pod názvem Netradiční operní studio (NOS). Uměleckou vedoucí souboru zůstává Valentina Shuklina, hlavním režisérem a dramaturgem je Vizváry. Tichá opera se zaměřuje na propojení opery a mimického divadla. Uvádí klasické operní kusy v netradičních prostorech, jako je NoD či Palác Akropolis.
Téhož roku založil Vizváry také mezinárodní festival Mime Fest v Poličce. První ročník byl zahájen 1. září 2012, trval čtyři dny a zúčastnilo se ho na 1 500 diváků. V průběhu dalších ročníků se výrazně zvýšil jak počet dní festivalu, tak i počet návštěvníků (na víc než dvojnásobek) a festival se rozšířil i do Prahy. V roce 2014 získal Mime Fest v Poličce prestižní mezinárodní značku EFFE (Europe for Festivals Festivals for Europe). Mime Fest se tak zařadil mezi ty nejlepší festivaly Evropy po bok nejen Pražského jara, festivalu Divadlo v Plzni, ale také třeba i Festival d’Avignon.
Na prvním ročníku se podílelo zhruba šedesát posluchačů HAMU, kteří ve spolupráci s Divadlem za bránou připravili inscenaci propojující dílo skladatele Bohuslava Martinů s mimickým divadlem. Inscenace vycházela z Vizváryho doktorského studia, byla jeho praktickou součástí. Ve spolupráci s tímto divadlem Vizváry pak i nadále spolupracoval a vytvořil další inscenace již nezávisle na Mime Fest, například Epos o Gilgamešovi (2014) a Julietta (2016).
Mime Prague s podtitulem „Nemluvit neznamená mlčet“ je posledním ze souborů úzce spjatých s Radimem Vizvárym. Jedná se o jeho vlastní divadelní soubor zaměřený na mimické divadlo a pantomimu, pod hlavičkou Mime Prague je uváděna mimo jiné inscenace Sólo (2016), která je průřezem nejen Vizváryho dosavadní tvorbou, ale i historií a současností mimického divadla vůbec. V roce 2016 za ni získal Cenu Thálie v kategorii balet, pantomima nebo jiný tanečně dramatický žánr.
Už v roce 2014 byl nominován na cenu Divadelních novin za inscenaci UTER QUA, v roce 2011 získal polskou cenu Perla za herecký výkon v inscenaci Lorca, mezinárodního uznání se mu dostalo díky Tantehorse i v podobě The best of Contemporary Dance podle The Washington Post v roce 2012 nebo i The Herald Angel Award na Edinburgh Fringe Festival v roce 2013.
V neposlední řadě je Radim Vizváry také pedagog. Po úspěšné obhajobě diplomové práce začal roku 2010 na HAMU vyučovat předmět Pantomia a tělesný mimus. Již předtím, mezi lety 2006 a 2011, jako pedagog působil na Vyšší odborné škole herecké v Praze. Jevištní pohyb a pantomimu vyučoval také od roku 2009 do roku 2013 na berlínské škole Die Etage. Kromě toho se Vizváry věnuje pedagogické činnosti i v rámci Centra pro nový cirkus CIRQUEON a pořádá workshopy a masterclasses doma i v zahraničí.
Radim Vizváry se objevil i na filmovém plátně. Ve filmu Robina Kašpaříka Jsem brána ztvárnil titulní roli, ve filmu Viktora Tauše Klauni pak jednu z rolí vedlejších.
Výběr z literatury
PÍZA, Ludvík. Učením se sám učím. Loutkář. 2016, č. 4, s. 18–20.
SOPROVÁ, Jana. Radim Vizváry: Kdo je dnes Pierot? Kdo Kolombína? Divadelní noviny. 24. června 2012. Dostupné z http://www.divadelni-noviny.cz/radim-vizvary-kdo-je-dnes-pierot-kdo-kolombina
VIZVÁRY, Radim. A teď s Pierotem je konec aneb Je česká pantomima mrtvá? Taneční zóna. 2014, č. 1, s. 24–25.