(16.2.1912 Sokolnice – 22.11.1979 Praha)
Akademický malíř, zakladatel dětského a mládežnického souboru MESPACE, loutkář a scénograf.
Narodil se v Sokolnicích u Brna, v Brně vystudoval reálné gymnázium a profesuru kreslení na středních školách u prof. Františka Hlavici. Nechal se souběžně zapsat na brněnskou právnickou a přírodovědeckou fakultu a jako mimořádný posluchač brněnské techniky. Složil několik zkoušek, ale studie nedokončil a přesídlil do Prahy. Tam vystudoval Akademii výtvarných umění (1933-1936) u prof. Františka Thieleho.
V mládí šermoval, celý život chodil na ryby. Sbíral brouky a motýly. Hrál na klavír i na housle. Byl zručný iluzionista. Na přelomu padesátých a šedesátých let minulého století byl členem poradního sboru pro cirkusy a varieté, v sedmdesátých letech docházel na psychiatrickou kliniku v Kateřinské ulici a s klienty tam vedl dílničky, které bychom dnes označili jako artterapii. Nejprve se živil jako reklamní grafik, mj. pro soukromou nožířskou firmu, kde se seznámil s Jiřinou Pánkovou, svou budoucí manželkou (svatba v roce 1945). V roce 1949 se jim narodila dcera Hana (absolvovala loutkářskou katedru DAMU a byla dlouholetou uměleckou vedoucí Říše loutek). Zezula také ilustroval několik knih – hlavně o šermu a o rybách, ale také pohádky Františka Kožíka. Později převládalo restaurování. V dobách svého loutkaření zpodobnil řadu osobností ve výrazných karikaturách. Malování se věnoval jen okrajově a bylo pro něj víceméně privátní záležitostí. Jeho obrazy jsou převážně melancholické až tragické v tlumených barevných tónech.
Ve studentských letech maloval dekorace pro brněnské loutkové divadlo DTJ a začátkem padesátých let hrál doma, na paravanu mezi dveřmi, s maňásky pro svou dceru a děti ze sousedství. V roce 1958 se pod tlakem okolností nabídl, že ve školní třídě kterou navštěvovala jeho dcera Hana založí a povede maňáskový kroužek. Do kroužku se přihlásila celá třída a počet dětí se postupně redukoval na cca 12, zato vytrvalých a zapálených. Ještě před vánoci 1958 sehrály děti podomácku vyrobenými maňásky klasickou hříčku Princezna Čárypíše. Následovalo období oboustranného učení. Zezula se učil pracovat s dětským kolektivem a současně se snažil seznamovat členy souboru se zákonitostmi loutkového divadla a rozvíjet jejich dovednosti. Vznikaly různé etudy, děti se podílely na tvorbě a výrobě loutek. Nejzdařilejší čísla byla shrnuta do pásma s názvem Vyberte si prosím, které již jako soubor MESPACE (= maňáskový estrádní soubor páté cé) zahráli v roce 1960 na II. celostátní přehlídce STM (= soutěže tvořivosti mládeže) v Opavě. Na 10. loutkářské Chrudimi (1961) se soubor představil nově a netradičně provedenou hříčkou Záhořové-Němcové Princezna Čárypíše. Nejvýraznějšího ohlasu dosáhl v roce 1965, kdy přivezl do Chrudimi pásmo Zakopaný pes s dominantní shakespearovskou hříčkou Pyramus a Thisbe a Sunar – revue. Z této Chrudimi si soubor odvezl palmu vítězství a na tento úspěch navázalo udělení státní ceny v soutěži ke 20. výročí osvobození ČSR (1965), vystoupení na mezinárodním loutkářském festivalu v maďarské Békéscsabě (1966), natočení scénky Pyramus a Thisbe Čsl. televizí či vystoupení na I. Skupově Plzni (1967). V roce 1966 přijel soubor do Chrudimi se Zezulovým lehce recesistickým zpracováním pohádky Dlouhý, Široký a Bystrozraký a opět to bylo vítězství na celé čáře. S rozpaky byla v roce 1967 přijata inscenace původně rozhlasové hry Velrybí domov (R. Huyghes, Vl. Thiele) ve které se Zezula a mládežnický soubor s velkým zaujetím vyrovnávali s myšlenkově závažnou tématikou. Labutí písní se stala inscenace Kocour v botách, se kterou se MESPACE v roce 1968 rozloučil nejen s Loutkářskou Chrudimí, ale i s loutkářskou tvorbou. Někdejší děti odmaturovaly a rozešly se na studie.
Škola ke které se Zezulův soubor hlásil poskytovala loutkářům jen velmi skromné zázemí. Zkoušet se mohlo občas ve třídě a nějaký čas dostali k dispozici sklep. Pak i tato skromná podpora ustala a posléze nabídnutá záštita Domu dětí a mládeže na pražském hradě nebo Dopravného podniku v Praze 7 byla jen symbolická. A tak nejčastější zkušebnou, ateliérem i dílnou byl Zezulův byt.
Rudolf Zezula byl samozřejmě duší souboru. Byl dramaturgem – v repertoáru MESPACE chybí původní autorské práce, vždy se jedná o divadelní zpracování literární předlohy nebo originální pohled na stávající divadelní text – byl režisérem, výtvarníkem, hudebníkem a zejména pedagogem. Dokázal děti a posléze teenagery a mládežníky vtáhnout do hry a učinit je spoluautory. Provokoval a přijímal jejich nápady, uměl vysvětlit proč něco není dobré nebo se nehodí. Na druhé straně trval na dodržování dohodnutého aranžmá, přesnosti hereckých akcí, souhře a respektování spoluhráčů. Inscenace MESPACE měly vyvážený a pevný rytmus a tempo, základem stylu byla humorná nadsázka, často až groteska či blasfemie, jednoduchá stylizovaná výprava, zvukové efekty jako stavební prvek inscenace. Důležité byly i vztahy mezi všemi „mespacáky“, včetně vedoucího, postavené na vzájemné ohleduplnosti, soudržnosti a spoluzodpovědnosti, a tomu napomáhaly i četné interní rituály. Začátek šedesátých let je považován za zlomový ve způsobu práce s dětským loutkářským kolektivem. Názorně to dokumentovala představení Zezulova MESPACE a dětského souboru Domu pionýrů a mládeže vedeného Hanou Budínskou na Loutkářské Chrudimi v roce 1961. Do té doby jednoznačně převládající způsob práce s dětským souborem byl nácvik inscenace. Rudolf Zezula a Hana Budínská položili důraz na dětskou hravost a fantazii.
Zezula byl hned po prvních veřejných vystoupeních dětského souboru vtažen do loutkářského dění. V letech 1960-1962 navštěvoval Lidovou akademii, obor loutky, kde byl zároveň jedním z přednášejících. V roce 1961 začal spolupracovat se souborem Říše loutek, v roce 1962 zde navrhl a realizoval výpravu k inscenaci Město hraček (a: J.Švarc; r: J.Novák). Říši loutek považoval za svůj domácí soubor, kde se uplatnil jako výtvarník, režisér i loutkoherec. Po ukončení činnosti souboru MESPACE již nepůsobil v žádném jiném dětském či mládežnickém souboru, ale věnoval se především lektorské činnosti. Měl četné jednorázové přednášky a vedl několikadenní praktické semináře, zaměřené na výtvarně technologickou stránku inscenací, kde prosazoval skromnost scénických prostředků pod heslem jednoduše a levně. Další jeho doménou byly zvukové efekty, které doslova objevil pro nejširší použití v loutkových inscenacích. Mimo to vypravil celou řadu inscenací, soustavně spolupracoval s Loutkou Litvínov, Loupákem Kraslice a Drápek Ústí nad Labem. Většina těchto inscenací byla úspěšně uvedena na Loutkářských Chrudimích. Rudolf Zezula byl družný a společenský člověk, měl mimořádnou schopnost vytvářet atmosféru dobré pohody. Měl osobitý humor s dada prvky, ze kterého vyrůstala i poetika MESPACE. V šedesátých a začátku sedmdesátých let minulého století byl neodmyslitelnou postavou festivalů v Chrudimi, Žilině, Ústí n/L, Litvínově a vlastně všude, kam zavítal. Svými inscenacemi v souboru MESPACE naznačil nové cesty a možnosti a přesvědčivě reprezentoval obrat od výroby k tvorbě.
Výběr z literatury
ZEZULA, Rudolf. Životopis. MESPACE. Československý loutkář. 1965/10, s. 223.
ZEZULA, Rudolf. Desatero pro vedoucí dětských souborů. Československý loutkář. 1966, s. 17, 41, 65, 89, 114.
KŘÍŽKOVÁ, Eva. Umění jako koníček. Kulturní tvorba. 1966, č. 30, s. 13.
BLAŽKOVÁ, Věra. Směr: život aneb MESPACE se loučí. Československý loutkář. 1969/1, s. 8-10.
ZEZULA, Rudolf. Československý loutkář. 1971/11, 4. s. obálky.
-bř-. Dvojportrét průbojného mládí. Československý loutkář. 1976/11, s. 256-257.
ČESAL, Miroslav. Není to zase jen trik? Československý loutkář. 1977/3, s. 64-65.
ČESAL, Miroslav. Bardi odcházejí. Československý loutkář. 1980/2, s. 36.
NOVÁK, Jan. Zvuky v loutkové inscenaci. Středočeské krajské kulturní středisko. 1988.
DUBSKÁ, Alice. MESPACE. Divadelní revue. 1/97, s. 74.
Cesty českého amatérského divadla. IPOS Praha. 1998, s. 236-237.
ZEZULA, Rudolf. MESPACE Praha. in: Luděk Richter: 50 loutkářských Chrudimí. DDD a IPOS-ARTAMA, Praha. 2001.
Rudolf Zezula, malující loutkář. Katalog výstavy. Muzeum loutkářských kultur, Chrudim. 2005.
PROVAZNÍK, Jaroslav. Děti a loutky. DAMU, Praha. 2008; s. 34-51, 68.