23. 3. 1918 Kročehlavy – 28. 9. 2005 Praha
Scenárista, filmový a loutkářský dramaturg a kritik.
J. A. Novotný se narodil v Kročehlavech, tehdy samostatném městečku nedaleko Kladna, ve středostavovské rodině. J. A. poznal v mládí bídu i roky hojnosti, když se otec prosadil jako letecký konstruktér. Svého jediného syna vychovával přísně, ale především ho vedl ke kritickému a samostatnému myšlení. Předurčil ho za svého pokračovatele v technickém oboru (proto studoval reálné gymnázium), ale J.A. už v klukovském věku tíhnul k literatuře a záhy se začal zajímat také o politiku, kriticky sledoval dění v Sovětském svazu, mnichovský diktát a okupaci vnímal jako otřes. V roce 1941 neočekávaně zemřel jeho otec a rodina upadla do existenční bídy.
Po maturitě studoval na Karlově univerzitě filozofii a dějiny srovnávací literatury u profesora Václava Černého, který byl nejen nesmírně vzdělaný, ale jako pedagog také nesmlouvavě náročný. Jeho postulátem bylo, že umění bez svobody a kázně není možné. A toto jeho přesvědčení se stalo celoživotním krédem J. A. Novotného. Po zavření vysokých škol v listopadu 1939 skončily i Novotného studie. Po válce se na univerzitu vrátil a pracoval na své diplomové práci o J. A. Komenském. Ale přišel rok 1948 a s ním i prověrky. J.A. byl ze školy vyloučen, ale soukromě pokračoval ve studiích. Přišlo však anonymní udání, které jej označilo za spojku anglické tajné služby. Následovalo zatčení a domácí prohlídka, policie odvezla všechen materiál k připravované diplomce, a i když byl Novotný po několika výsleších propuštěn, zabavený listinný materiál nikdy nedostal zpět. To pro něj byla rána, přes kterou se nikdy nepřenesl.
Po uzavření vysokých škol žil v naprostém nedostatku, a aby uživil sebe a nemocnou matku, vykonával různé příležitostné práce. Z nejhorší bídy ho vytáhl jeho spolužák ze střední školy, budoucí režisér Jiří Krejčík. Ten ho dostal do firmy se slibným názvem Centralfilm, což byla pochybná společnost živící se nejrůznějšími kšefty, kde se občas natočil nějaký film. Ještě během války napsali s Krejčíkem scénář, který nabídli Nacionalfilmu. Tam se J.A. dostal do seriózní filmařské branže, což určilo jeho další životní směřování. Hned po válce natočil s Krejčíkem několik víceméně reklamních filmů, v roce 1947 spolu vytvořili podle jedné z Nerudových Povídek malostranských celovečerní Týden v tichém domě. Veliký úspěch jim přinesl film Svědomí (1948), který se ovšem po komunistickém puči stal pro Novotného kamenem úrazu. Film byl označen za ideově pochybné dílo a nový scénář J. A. Novotného věnovaný vynálezci hromosvodu Prokopu Divišovi byl odmítnut. Novotný se stal „personou non grata“, k čemuž nemálo přispěla jeho neuhýbavá povaha. Dočasným řešením se mu stal přesun do zlínských ateliérů, kde s Karlem Zemanem vytvořil slavný a v mnohém novátorský film Cesta do pravěku (1955). Přibližně v této době se začal aktivně věnovat své celoživotní lásce – loutkám. Ještě však s Emilem Radokem natočil s použitím původních loutek a dekorací kočovných loutkářů Johanese doktora Fausta (1958), film, který v mnohém předznamenal tvorbu Jana Švankmajera. V roce 1961 přešel do bratislavské Koliby v domnění, že tam nalezne více prostoru pro své scénáře. Ani zde však nenašel vstřícné prostředí, a tak se zakrátko vrátil do Prahy. Stál u zrodu kresleného seriálu Zdeňka Milera o Krtečkovi (od roku 1969) a seriálu o Cvrčkovi (od roku 1978). Zde se uplatnil jako autor námětu, scénáře i jako dramaturg. Po roce 1989 věnoval mnoho energie scénáři Divadlo krásného světa, který byl poklonou kočovným loutkářům. Ten však navzdory své kvalitě nebyl realizován. Celkem napsal 35 scénářů celovečerních filmů, ale pouhá pětiny z nich se proměnila ve filmy.
Dětský úchvat z loutek byl spojen s domácím Alšovým divadélkem a později s návštěvou inscenací pražské Říše loutek. Aktivnímu loutkaření se však nevěnoval. V roce 1952 byl přizván do Aktivu pro studium českého loutkářství, instituce s jepičím životem. Dva roky nato se stal externím pedagogem na loutkářské katedře Divadelní fakulty AMU. Přednášel dramaturgii a de facto i dějiny loutkového divadla, autorskou výchovu a snažil se studentům zprostředkovat všeobecný kulturní přehled. V té době byl také pravidelným spolupracovníkem Československého loutkáře, kde se profiloval jako fundovaný a nesmlouvavý kritik. Neváhal kriticky posuzovat normotvorné Ústřední loutkové divadlo nebo Josefa Skupu. Toho uznával jako fenomenální osobnost, přesto publikoval kritické soudy na jeho adresu v období, kdy Skupovi ubývalo sil a nástupnická generace někdy klopýtavě hledala svůj vztah k principálovu uměleckému odkazu. Když se po Skupově smrti (1957) zformovalo umělecké vedení do tvůrčí skupiny Salamandr, byla jejich prvním výrazným úspěchem inscenace Velegrandteátr Spejbl (1959) s dramaturgickou spoluprací J.A.N. Tento stav spolupráce a sjednocení konfliktních názorů se po odchodu V. Janovského z funkce dramaturga institucionalizoval. J.A. se stal v letech 1963–1969 dramaturgem Divadla Spejbla a Hurvínka. V tomto období vyniklo za jeho dramaturgické účasti pásmo Srdečné metamorfóry (1964), a to zejména svou vyvážeností mezi dialogy S+H a převážně vizuálními scénkami. Souvislý dramatický text vytvořil se Zdeňkem Lepšíkem (Hurvínkovy čertoviny, 1966), poté se však jeho vztah s vedením souboru zkomplikoval a konečně v roce 1969 z divadla odešel. Zanechal po sobě nedodělaný text Augustina Kneifla (Spejbl kontra dějiny) a dvě rozpracovaná libreta těžící ze staropimprláckých triků a scének. Ty posléze posloužily jako podklad k inscenaci To je něco pro Hurvínka (1974).
V druhé polovině padesátých let působil jako lektor v nakladatelství Orbis, podílel se na konečné podobě loutkových her v edicích Hry pro loutky a Divadélko, spolupracoval s autory Milanem Pavlíkem, Zdeňkem Skořepou, Josefem a Hanou Lamkovými a zejména Milenou Markovou, jejíž Ďáblův most patří k tomu nejlepšímu, co bylo pro loutky napsáno. Když inscenovala Ďáblův most Krajská loutková scéna Liberec (1960), podílel se J.A. na režii. Jazykově a kompozičně upravil několik klasických loutkářských her (Posvícení v Hudlicích, Faust, Barbaramáš a Medordes, Začarovaný les aj.). Počátkem osmdesátých let se Jaroslav Vidlař pokoušel získat Novotného na pozici dramaturga loutkářské skupiny Čsl. televize, ale přes oboustranný zájem a nastíněné projekty nakonec ke spolupráci nedošlo. V pozdějších letech J. A. Novotný hodně sledoval tvorbu amatérských loutkářů a zdůrazňoval především etickou stránku jejich činnosti. Věřil loutce a kvalitní text pokládal za základ zdařilého díla. Což samozřejmě aplikoval i na tvorbu profesionální. Je třeba připomenout jeho další aktivity. Jako kurátor připravil objevnou retrospektivu Vojtěcha Suchardy (1978), kterému věnoval i rozsáhlou studii. Pozoruhodné jsou jeho texty o knižní tvorbě Josefa Lady a napsal také několik ceněných rozhlasových her.
Přes značné rozpětí tvůrčí činnosti je J. A. Novotný vnímán především jako nesmlouvavý kritik šaldovského rodu. Vycházel z hluboké znalosti pramenů, tradic a širokých kulturních souvislostí. Jeho kritiky se vyznačovaly jazykovou vytříbeností, přesnou argumentací a mnohdy značnou dávkou ironie až sarkasmu. A především neuhýbavostí a absencí taktizování podle dobových trendů. Což ostatně platí i pro jeho osobní život.
Výběr z literatury
ČESAL, Miroslav. J. A. Novotný. Čsl. Loutkář. březen 1978, r. XXVIII/č. 3, s. 59.
KŘÍŽKOVÁ, Eva. Sundáte česnek? Čsl. Loutkář. březen 1978, r. XXVIII/č. 3, s. 59–61.
GRYM, Pavel. Klauni v dřevácích. Panorama. Praha. 1988, s. 209–265.
ANTON, Ivan, SOKOL, František. Stránky pro J. A. N. Loutkář. 1998, č. 3–4, s. 78.
BROŽEK, Karel. Panu profesorovi s láskou. Loutkář. 1998, č. 3–4, s. 79.
NOVOTNÝ, J. A. Na okraj amatérské současnosti. Loutkář. 1998, č. 3–4, s. 82.
BRDEČKOVÁ, Tereza. Ještě jsem tady. NLN, Praha. 2005, s. 24–32.