(2. srpna 1923 Ostrava – 17. dubna 1995 Praha)
Scénograf, reklamní grafik a výstavní architekt.
Narodil se v Ostravě, vystudoval měšťanku a vyučil se prodavačem textilu (nezapomínejme, že byla válka). Táhlo ho to ke kreslení a malování, hrál ochotnické divadlo a navrhoval své první scénografie. Dokonce prý pro Dr. Porta navrhl scénu do Vinohradského divadla. Po válce se přihlásil ke studiu scénografie u prof. Františka Tröstra a byl přijat. Ale místo studia rukoval na vojnu. Pak přišly rodinné povinnosti, a tak už na studium nedošlo. Osvědčil se však jako velmi učenlivý autodidakt.
Přijal zaměstnání v družstvu DEREDA (pozdější Výstavnictví), kde pracoval jako propagační a výstavní výtvarník a taky navrhoval a vytvářel loutky, dekorace a jevištní konstrukce pro marionety vysoké 35 a 50 cm. Tady se seznámil s Miroslavem Ryšavým, který vedl Loutkářskou prodejnu a Juřenu přivedl k loutkovému divadlu. Ryšavý byl v té době vedoucím pražského loutkářského souboru „Na Zelené lišce“ a Juřena se zde zapojil jako výtvarník a technolog. Inscenaci Sůl nad zlato v Juřenově výpravě uvedl soubor na 2. loutkářské Chrudimi (1952). Divadlo bylo v roce 1953 zlikvidováno, protože muselo ustoupit rozrůstajícímu se městu. Také loutkářská produkce ve Výstavnictví byla pro malou rentabilitu ukončena. Juřena poté našel uplatnění v reklamním a aranžovacím oddělení Drůbežářských závodů v Libuši. Loutky však neopustil. V roce 1956 založil s M. Ryšavým v Praze na Smíchově loutkové divadlo Kováček a v roce 1963 soubor Pimprle. Stal se členem Ústředního poradního sboru pro loutky i členem porot. Když uvedl ambiciózní soubor z Bystřece u Benešova na Loutkářské Chrudimi Macháčkovy Ženichy (1957), byl jim jako instruktor přidělen Zdeněk Juřena. Se souborem si kápli do noty a výsledkem bylo několik nekonvenčních a rozruch budících inscenací. Především Hadrián na římse (LCH 1968) s Juřenovou provokativní výpravou. O rok později přivezli bystřičtí na Chrudim Havlíčkova Krále Lávru s kornoutovými loutkami, tentokrát krom výpravy i v Juřenově režii. Ale nezůstal svou tvorbou svázán s jedním souborem. Kromě již zmíněných souborů spolupracoval se soubory z Mlazic u Mělníka, Hořovic, Smiřic, Týna nad Vltavou, Kraslic, Ostravy a zejména s brněnskou Jitřenkou a jejím principálem Františkem Pískem (např. Čaroděj ze země Oz, Krakonošův les, Město hraček). Na Loutkářské Chrudimi se představilo 28 inscenací s jeho scénografií a ty v Chrudimi nechyběly ani v období jeho profesionálního působení. Byl dlouholetým předsedou Ústředního poradního sboru i členem přípravného výboru Svazu amatérských loutkářů, z něhož po roce 1968 vznikl SAL (=skupina amatérských loutkářů). A amatérským loutkářům zůstal věrný až do smrti a vytvořil pro ně téměř 70 výprav.
Scénografická tvorba se posléze stala jeho profesí. První profesionální loutkářskou scénografií byla v roce 1964 výprava v polské Toruni (Záhada profesora Greniusa). V roce 1966 nastoupil do Divadla Spejbla a Hurvínka jako šéf výpravy. Titulní postavy divadla už prošly úpravou svého vzhledu. O to se zasloužil Radko Haken. Juřena se připojil s „modernizací“ Máničky (1967) a když byla v divadle pociťována potřeba dalšího stálého typu, zhmotnil Juřena tuto potřebu do postavy Bábinky, neboli Paní Kateřiny. Ta poprvé vstoupila na scénu v inscenaci hry M. Kirchnera a Vl. Straky: Past na Hurvínka (1971). Pokus vytvořit další stálý typ vyvolala inscenace hry M. Šimka a J. Fouska: Hurvínkova diskotéka (1979). Juřena do ní vytvořil jako zápornou postavu pana Flódu, nepřejícího škarohlída, který pak prošel několika inscenacemi. Tyto změny byly samozřejmě důsledkem procesu společného tvůrčího hledání. Celkem vypravil ve funkci šéfa výpravy 32 inscenací, někdy s podílem Radka Hakena. Ne vždy měl možnost uplatnit svou invenci, ale když možnost byla, dokázal ji využít dokonale. O tom svědčila inscenace Dějiny kontra Spejbl (1970), za kterou si odnesli tvůrci, včetně Zdeňka Juřeny, z Plzně Skupovu cenu. Svou inspirativní výtvarnou a technologickou bravuru předvedl Juřena v Grimově hře Ještě jeden Hurvínek? (1979). Obludný technický komplex zde byl v pravém slova smyslu funkčním protihráčem loutek. Autorský podíl měl Juřena také na virtuózních sólových číslech Boji Šulce, které se uplatnily nejen v komponovaných programech, ale ještě dlouho v sólistické kariéře svého interpreta. Jako šéf výpravy vytvářel také reklamní grafiku a zajišťoval výstavy. Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let organizoval rekonstrukci divadla v Římské ulici, při které byly zrušeny postranní lóže a snížen počet sedadel. Zároveň proběhla modernizace světelného parku. Z popularity obou protagonistů těžily také dva třináctidílné seriály televizních večerníčků, rovněž v Juřenově výpravě. V roce 1983 odešel do důchodu, ale do D S+H se ještě vrátil jako host, výpravou k inscenaci Experiment u Spejblů (1988).
Klasická uměřenost, realizační preciznost i hledání nových forem, to vše jsou charakteristiky Juřenovy scénografie. Ale zejména vynikal v cítění jevištního prostoru a ohledu na herce. Především v Divadle S + H prokázal i mimořádnou dispozici k týmové tvorbě. Rozsáhlá byla také jeho organizační práce, ať už mezi amatéry v porotách, seminářích a poradním sboru, nebo mezi profesionály ve Svazu výtvarných umělců a dalších navazujících organizacích.
V roce 1973 mu byl udělen titul Zasloužilý pracovník kultury a v roce 1980 získal medaili MK ČSR Za zásluhy o rozvoj českého amatérského loutkářství. Rada SAL ocenila přínos Zdeňka Juřeny českému, československému i zahraničnímu loutkářství udělením čestného uznání Matěje Kopeckého.
Výběr z literatury
ČESAL, Miroslav. Už je mu padesát… Čsl. Loutkář. září 1973, r. XXIII/č. 8–9, s. 15.
MAREŠOVÁ, Sylva. Divadlo jako osud. Čsl. Loutkář. srpen 1983, r. XXXIII/č. 8, s.183.
GRYM, Pavel. Klauni v dřevácích. Panorama. Praha. 1988. s. 218–319.
GRYM, Pavel, (ed.). Divadlo dřevěných hvězd. Merkur. Praha. 1990. s. 218–225.
-tom-: Zdeněk Juřena. Loutkář. 1995. č. 6, s.140.
RYŠAVÝ, Miroslav. In memoriam… in Dík za loutkářská přátelství. Čechova Olomouc 1995. s. 16–19.
JUŘENA, Zdeněk. in Luděk Richter. 50 loutkářských Chrudimí. Praha. 2001. DDD a IPOS, s. 58.