(2. 12. 1949, Louny)
Scenárista, režisér, scénograf a herec loutkového divadla, jeden ze zakladatelů loutkářského souboru Čmukaři Modřišice, později Turnov.
Vyučil se elektromontérem (1965–1968), po většinu života však pracoval jako topič turnovské textilky Juta. V prvé půli 60. let začal hrát v loutkářském kroužku turnovského pionýrského domu. Koncem 70. let absolvoval Lidovou konzervatoř vedenou Janem Dvořákem a řadu dalších školení, pořádaných OKS a KKS. Roku 1975 přišel do loutkářského souboru Osvětové besedy v Modřišicích a následující rok se stal jeho vedoucím; od roku 1978 používá soubor název Čmukaři. Téhož roku pomáhal Ipser v Turnově založit loutkářský soubor Na židli, který poté několik let vedl. Vytvořil zde inscenace O princezně Čárypíše (a: M. Záhořová-Němcová) a O slepičce kropenaté (a: F. Nepil, 1984). Roku 1997 přesídlili Čmukaři do Turnova. Ipser píše scénáře, režíruje, navrhuje a vyrábí scénografii a ve většině inscenací Čmukařů také hraje.
Ipserovou premiérou v dresu Čmukařů bylo pásmo Kašpárkovy pohádky (a: V. Cinybulk, B. Homolová, P. Jičínský, 1977). Až do druhé poloviny 80. let tvořili Čmukaři pod Ipserovým vedením 2–3 tituly ročně. Mezi pětatřiceti drobnějšími i většími inscenacemi a pásmy vynikly jako první Dračí pohádky (a: D. Weissová, J. Ipser, 1981) – hravé autorské pásmo s marionetkami na drátě, uváděné dodnes. Stejně tak hrají Čmukaři už pětadvacet let maňáskové pásmo Pletené pohádky (a: soubor, 1983). Po starofrancouzské pouťové frašce Pláštěnka (1977) režíroval Ipser roku 1983 další čmukařskou inscenaci pro dospělé, několik renesančních novel pod názvem Frejíř (a: D. Weissová a J. Ipser podle Hynka z Poděbrad, 1983). Občasné inscenace pro dospělé se staly běžnou součástí repertoáru Čmukařů, např. Otevřete srdce (a: soubor na námět J. Wolkra, 1988), Zvyřátka za to nemůžou (a: soubor podle P. Trauba, 2006) aj.
Vrcholná éra Čmukařů a zdejšího působení Jaroslava Ipsera nastala v devadesátých letech. Zahájili je pásmem čtyř „hororových“ pohádek Lárk íčičok, což je převrácený název Kočičího krále (a: P. Šrut, 1991), následovalo další pásmo pro dospělé s prvky černého humoru Léčba neklidem (a: Saki, 1992), lyrická groteska Medvídek Pú nebo tak nějak (a: A. A. Milne, 1993) a nonsensové pásmo Dobrá rána (a: soubor, 1994). Podíl na autorství, scénografi i a režii i herecké uplatnění měl Ipser i v následujících inscenacích O princi a princezně (a: J. Ipser, 1995), Sedm trpaslíků a Sněhurka (a: D. Weissová a J. Ipser, 1996) a Kašpárek chodí pěšky (a: J. Ipser, D. Weissová, R. Zemenová, 1999).
V novém tisíciletí vytvořil s Čmukaři groteskní detektivku Kam se poděly kočičí jazýčky (a: D. Weissová, 2003), režijně spolupracoval na úspěšné inscenaci Za každým rohem Jeskyňka (a: D. Weissová, R. Zemenová, 2009), následovaly inscenace Hloupé království (a: soubor, 2010) či Na řadě je Šípková (a: soubor,2014). Zatím poslední inscenací je improvizované A pak se to stalo (a: soubor, 2016).
Ipser vnesl na scénu specifický druh osobnostního herectví, v němž herec zůstává sám sebou a „jen“ předvádí stylizované znaky postavy. Právě vynikající osobnostní loutkoherectví a herectví ve stylu groteskního gagu, jejž přesně cítí a umí precizně vystavět, je hlavní a nejsilnější stránkou a přínosem Ipsera i jeho kolegyň Daniely Weissové a Romany Zemenové. To souvisí se specifickým smyslem pro ten druh humoru, který na divadle proslavili: suchý, lehce ironický až sarkastický, často černý až na hranici rakvičkárny, mnohdy absurdní. K němu patří princip nedořečenosti či záměrného zlehčení (understatement). Nejlépe se Čmukaři cítí v ostřejších akčních groteskách, zahrávajících si s absurditou – tedy i v travestování starých, zdánlivě povědomých žánrů kašpárkovsko-staroloutkářských.
Ipser umí hrát prakticky se všemi druhy loutek. Loutkářské gagy mívá přesně vypracované, jsou úsporné a přesné, v jejich zdánlivé samozřejmosti je skryté nejen uvažování a hledání, ale i pečlivá práce na sobě a na roli. Ve dvojici s D. Weissovou hraje muže-snaživku, který se chce prosadit, uplatnit a být důležitý, ale je začasté „utřen“ svou partnerkou, aby pak na jeho slova stejně došlo. Totéž platí v souhře s R. Zemenovou, zde si ale Ipser nachází pozici poněkud razantnějšího partnera.
Vlastnoručně vyráběné loutky jsou různorodé, nejčastěji spodové (tyčové, maňásci) či manekýni. Scéna v kukátkovém či halovém prostoru bývá řešena plošně, v mizanscéně nepracují Čmukaři příliš s hloubkou, spíše s vertikálou. Jako scénograf se Ipser drží minimalismu možného a nutného, celou svou sílu zato projevuje v dramaturgicko-režijní souhře slova, akce a nápaditých scénograficko-technologických řešení – a především v herectví.
Tematicky jsou inscenace Čmukařů velmi rozličné. Dá-li se najít jakýsi společný jmenovatel, je to humorný údiv nad podivností světa; rozpory se v nich většinou překlenují přátelstvím, důvtipem, či odstupem a nadhledem. Většinou upravují (někdy i píší) umělé pohádkové předlohy, sdružované do pásem. V polovině 80. let výjimečně zkusili i poezii (Wolker, Prévert), později povídková pásma (Hynek z Poděbrad, Saki, Traub). Kompozičně střídají pásma dvou až šesti drobných pohádek či povídek zpravidla svázaných vypravěčským rámcem s kratšími či delšími samostatnými kusy. Inscenační práce Čmukařů má silně kolektivní charakter, takže je téměř nemožné defi novat funkce jednotlivců v ní.
Dvě inscenace vytvořil Jaroslav Ipser s Jiřím Polehňou: Pustý les (a: soubor, 2002) a Tajemství pohádkových knížek (a: soubor, 2006). Ipser se pravidelně se souborem zúčastňoval pracovní přehlídky (S)hledání v Praze, Tuchoměřicích a Zlivi. Sám později vedl jako lektor řadu seminářů – mnohdy s D. Weissovou či R. Zemenovou.
Na Loutkářských Chrudimích získal vedle kolektivních cen za inscenaci i několik individuálních cen za herectví a v roce 2018 mu byl udělen Zlatý odznak J. K. Tyla za celoživotní přínos loutkovému divadlu.
Výběr z literatury:
IPSER, Jaroslav. O jeho práci. Divadelní hromada. 1991, č. 2, s. 39 a 1994, č. 11, s. 327 a 1999, č. 26, s. 30.
Ipser Jaroslav. Databáze českého amatérského divadla. Dostupné z http://www.amaterskedivadlo.cz/main.php?data=osobnost&id=1468
RICHTER, Luděk. Čmukaři Modřišice/Turnov. In: CÍSAŘ, Jan a kol. Divadla svítící do tmy II: Nesoustavné nahlédnutí do historie malých autorských neprofesionálních scén 80. let 20. století. Praha: NIPOS. 2007, s. 197–202. ISBN 978-80-7068-215-9.
RICHTER, Luděk. Jaroslav Ipser aneb Motýl pilný, nepříliš přelétavý. Amatérská scéna. 1999, č. 6, s. 21–22.
RICHTER, Luděk. 50 Loutkářských Chrudimí. Praha: Dobré divadlo dětem a IPOS. 2001. ISBN 8090297501 (DDD), 807068156X (IPOS).
RICHTER, Luděk. Pohled přes hranice oborů. In: ŠRÁMKOVÁ, Vítězslava, VEDRAL, Jan. Hledání výrazu: české autorské amatérské divadlo v 80. letech. Praha: IPOS. 1991, s. 13–23. ISBN 80-7068-028-8.
RICHTER, Luděk. Weissová Daniela, Ipser Jaroslav. Amatérská scéna. 1999, č. 6, s. 21.