BEZDĚK Zdeněk

vlastním jménem Beck
(2. 8. 1919, Tišnov u Brna – 18. 10. 1975, Praha)

Ilustrační obrázek
Ilustrační obrázek

Loutkářský kritik, teoretik a historik považovaný za jednoho ze zakladatelů těchto disciplín u nás, člen a předseda Československé sekce UNIMA a dlouholetý pedagog loutkářské katedry DAMU, který stál při jejím zrodu.

Loutky znal z dětství z břeclavské éry loutkového divadla Vladimíra Matouška, svého učitele z první třídy. Maturoval na gymnáziu v Břeclavi (1938) a rozhodl se studovat univerzitu, po uzavření vysokých škol 17. 11. 1939 byl však totálně nasazen v přerovské Optikotechně. Po válce se vrátil ke studiu francouzštiny, češtiny a tělocviku na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně, které ukončil v roce 1948 a absolvoval při něm roční stáž ve Francii na univerzitě v Clermont-Ferrandu. Vyučoval pak na gymnáziích v Uničově, Třebíči, Humpolci.

V září 1949 se stal spolu s režisérem Vladimírem Matouškem a dalšími loutkářskými nadšenci zakladatelem brněnského loutkového divadla Radost, sídlícího v budově bývalého kina Orania v Bratislavské ulici č. 32. Vstoupil do něj se zájmem o dramaturgii, nakonec však působil jako vodič loutek, konstruktér, technolog, inspicient, ale také jako autor a režisér hry pro děti Zlý brouk Bubuhouk (s: J. Šálek, J. Majerová, 1950). Alegorická pohádka ze života mravenců, která je určena pro sedm marionet a pojednává o ničivosti války, byla kolegy označena za černobílou a schematickou, navzdory tomu získalo vedení divadla za její nastudování ocenění za dramaturgický výběr. Na textu hry je Zdeněk Beck prvně uváděn pod počeštělým jménem Bezděk, které vzniklo na základě jeho šifry „BeZdě“. Na nepochopení v divadle zareagoval odchodem z Radosti, po němž se zúčastnil brigády v ostravských dolech. O své zdejší zkušenosti pak napsal literární agitku 2:0 pro nás (1953).

Od roku 1952 až do své smrti působil jako tajemník a pedagog na nově otevřené loutkářské katedře pražské AMU (zal. 1952). Zpočátku učil hru s marionetou a speciální loutkářský tělocvik, posléze se soustředil na dějiny loutkového divadla a vedl zahraniční studenty. Byl pedagogem všestranným a zodpovědným, vychoval řadu dobrých tvůrců.  

Pro divadlo Spejbla a Hurvínka napsal hry Není basa jako basa (1951), Balť aneb Příběh dvou lovců (1952) a úspěšný titul Dřevěný vojáček a jeho přátelé (1956). Posledním jeho uměleckým autorským počinem byla Generálská operka (spolu s O. Rödlem), původně připravovaná pro pražské fakultní studio Loutka (1960). Studenti, kteří toužili po svěžích textech a novátorských přístupech, se ovšem při zkoušení vzbouřili a odmítli hru s mírovou tematikou a „chabou režijní koncepcí“ dozkoušet a odpremiérovat. Text nakonec nastudovali s plošnými loutkami amatérští loutkáři ze souboru ZK Družba ze Smiřic (r: V. Hájek) a inscenaci s úspěchem uvedli na 10. loutkářské Chrudimi v roce 1961. Hra byla přeložena do ruštiny a srbochorvatštiny.

V roce 1968 se Bezděk stal předsedou Československé sekce UNIMA a o rok později byl zvolen jako československý zástupce do prezidia tohoto mezinárodního sdružení loutkářů. V roce 1969 se uskutečnil jubilejní X. Kongres UNIMA a s ním spojený festival s mezinárodní účastí v Praze a posléze i v Chrudimi, což – vzhledem k politické situaci – svědčilo o značných schopnostech tehdejších členů UNIMA.

Jako lektor a kritik se Bezděk zúčastňoval přehlídek amatérských divadelníků Loutkářská Chrudim, vedl semináře i v zahraničí. Jeho odborné texty byly psány s pedantskou rozvahou, pregnantně, žádné slovo v nich nebylo nadbytečné. I proto byly Bezděkovy kritiky, přednášky, články pro Československý loutkář, příspěvky na konferencích atd. vysoce hodnocené. Mapoval v nich mj. tvorbu sítě profesionálních loutkových divadel. K jeho nejvýznamnějším textům patří habilitační práce Dějiny české loutkové hry do roku 1945, která vyšla v roce 1983 po Bezděkově předčasné smrti.

Skutečnost, že sám nikdy nebyl umělecky výrazně činný, bývá považována za výhodu jeho kritického a teoretického přístupu. Jeho tvorba byla spíše sporadická, tudíž mohl mít větší odstup od tvůrčích problémů. Oporu často hledal ve statistice, dokázal zobecňovat, zevšeobecňovat a především kategorizovat. Dokazují to jeho práce o katedře loutkářství DAMU, o jejích absolventech i jeho studie o vývoji československé loutkové hry, např. Dramaturgie ve světle čísel (Čsl. loutkář, 3/1966), 20 let loutkářské katedry AMU (Čsl. loutkář, 3/1973), Malá bilance aneb Kde jsou absolventi katedry loutkářství AMU? (Čsl. loutkář, 8–9, 1974). Ve svých teoretických názorech zdůrazňoval mj. důležitost metafory pro loutkové divadlo: „Metafora je prostředkem básnického jazyka: má-li být účinná, musí působit na fantazii a cit vnímatele, musí mít silný emocionální obsah. Jevištní metafora je ostatně jen jedním z prostředků, s jejichž pomocí loutkové divadlo směřuje od někdejší naturalistické poplatnosti k poezii.“ (Z. Bezděk: Mám rád básníky)

Většina Bezděkových úvah se týkala problémů iluze a antiiluze, vpádu živého herce na loutkové jeviště a s tím spojené otázky zachování svébytnosti loutkového divadla jako uměleckého druhu, dále vztahu režiséra k dramatické předloze. Věnoval se také tématu dramatické postavy a nutnosti základní dramatické výstavby textu. Jeho kritiky zahrnovaly poctivou analýzu konkrétní inscenace, na jejímž základě dokázal vyhmátnout podstatný problém a zevšeobecnit ho. Bezděk v nich nekáral, spíše připomínal a upozorňoval. Byl otevřený, nepředpojatý, ochotný vést dialog, chápal nové tendence loutkového divadla, přestože s nimi někdy vnitřně nesouzněl.

Výběr z literatury:

BEZDĚK, Zdeněk. Československá loutková divadla (1949–1969). Praha: Divadelní ústav, 1973.

BEZDĚK, Zdeněk. Dějiny české loutkové hry do roku 1945. Praha: Divadelní ústav, 1983.

BEZDĚK, Zdeněk. Kontinuita a diskontinuita. Československý loutkář. 1965. č. 2, s. 27–28.

BEZDĚK, Zdeněk. Mám rád básníky. Československý loutkář. 1972. č. 8–9, s. 7–8.

BEZDĚK, Zdeněk. Rozhovor dvou přátel v autobuse. Československý loutkář. 1957. č. 9 + 10, s. 203–205 + 221–226.

ČESAL, Miroslav. Zdeněk Bezděk – kritik. Československý loutkář. 1979. č. 8–9, 10, 11, 12.

MAJEROVÁ, Jarmila. Zdeňka Bezděka léta tovaryšská. Československý loutkář. 1989. č. 4, s. 189.

MAKONJ, Karel. Bezděk nepředpojatý. Československý loutkář. 1989. č. 4, s. 187–189.

VAŠÍČEK, Pavel. Měl rád básníky… Československý loutkář. 1989. č. 4, s. 186–187.