(4. 3. 1944, Praha)
Jeden z prvých českých postmodernistických loutkářů punkového zaměření, autor, režisér, herec, scénograf dětských, středoškolských i dospělých souborů, organizátor přehlídek a dílen na Bechyňsku.
V českém loutkářství je snad nejdůslednějším představitelem výtvarně zaměřeného proudu absurdity, tvořené na jedné straně zdánlivou směšností k nesmyslnosti dovedené nadsázky, na druhé hluboce tragickým motivem hledání místa člověka ve světě, končícím až anarchistickou vzpourou. Jejím výrazem je i častá destrukce hmoty – papíru, či celé jevištní stavby – muchláním, trháním, pálením, pocákáním barvami či zřícením všeho.
Roku 1962 maturoval na Střední zemědělské technické škole Rakovník, do r. 1963 byl zootechnikem JZD 1. máj ve Rpetech, do r. 1965 technikem ČSSS Beroun, po základní vojenské službě (1963–1965) byl do r. 1970 technikem ve Výzkumném ústavu rostlinné výroby v Ruzyni, 1971–1973 dělníkem při výstavbě metra v Praze a poté do r. 1982 technikem Šlechtitelské stanice Slapy u Tábora. Zde začal r. 1975 coby režisér, autor, scénograf a loutkoherec s loutkovým divadlem (Jak Kašpárek zlu odzvonil, Červus Dlouhus Furt Dokolus Obrovský). S Červusem se dostal r. 1981 na přehlídku hledajících souborů (S)hledání v Praze, jejíž opakované návštěvy v letech 1981–1985 v Tuchoměřicích a Zlivi ho velmi ovlivnily a nasměrovaly novým směrem, podobně jako jihočeská loutkářská lidová konzervatoř vedená Janem Dvořákem, středočeská konzervatoř dramatické výchovy a řada seminářů na Loutkářských Chrudimích. Mezitím v letech 1982–1992 pracoval jako technik v Zahradní architektuře Bechyně, a poté do r. 2006 jako ředitel Kulturního domu v Bechyni.
V Bechyni a Sudoměřicích u Bechyně pak pokračoval v loutkářské činnosti pod názvem Tatrman (individuální výstupy) nebo Tatrmani (dětský soubor, rodinné uskupení se syny Petrem a Janem či soubor studentů střední keramické školy v Bechyni, od roku 2005 i vesnický soubor s dodatkem LSD – Loutkové Sudoměřické Divadlo).
Ať šlo o jakýkoli Brůčkův soubor nebo o jeho individuální výstupy, vždy jde o jeho vyhraněnou poetiku – jeho vidění světa, jeho základní inscenační prostředky a postupy. Téměř vždy jde o experimentální autorské hledání odpovědí na existenciální otázky bytí. Snaží se o nový druh komunikace prostřednictvím osobitého dynamizovaného výtvarného loutkového divadla se silnou výpovědí. Zpracovává vlastní náměty nebo texty duchem spřízněných autorů, vycházející z pocitu nepochopitelnosti, nesrozumitelnosti světa, jeho nepřekonatelné vnitřní rozpornosti či mystické záhadnosti. Mívá blíž k jednodušším, přímočařejším kompozicím, ke kratším útvarům anekdotického charakteru, volněji zřetězeným či mozaikovitým kompozicím, a zejména v prvé polovině 90. let k pásmům drobnějších celků; celistvé fabulační syžety jsou u něj méně časté. V inscenacích většinou dominuje základní silný nápad, jemuž je vše ostatní podřízeno. Využívá loutky různých druhů, včetně předmětů. Mnohdy záměrně „odkryté“ antidivadlo se nebojí provokovat až šokovat. Jako herec vyniká zvládaným groteskním patosem, jako scénograf miluje poloimprovizované syrové objekty, jejichž jistá nedbalost se stává stylem a do jisté míry i obsahem inscenací: evokuje nejistotu, zda to, co vidíme, je záměr, či momentální nahodilost. Vše často ústí do „katastrofického“ zřícení scény v závěru inscenace jako součásti patetického jevištního gesta (tělesného, výtvarného i akčního), jež dodává jeho inscenacím groteskně tragický rozměr. Vypěstoval si svébytné rétorické herectví deklamace (jako by pateticky přednášel), k němuž přikládá výrazně nadsazené akční výtvarné gesto. Scénografie není stěžejní ve své výtvarné podobě, ale spíše ve způsobu použití, technologickém pojetí, překvapivých nápadech, jimž je vše podřízeno. Někdy používá předměty jako jednající postavy, tedy loutky včetně figurativních, jindy jsou předměty, materiál nebo barvy rozhýbaným výtvarným znakem bez vlastností subjektu či rekvizitou v rukou herců. S hudbou a zpěvem nepracuje Brůček vůbec.
Začal pokusem o zpracování Thurberových Třinácterých hodin pod názvem Golux (1980) s bechyňskými středoškoláky. Následovala přehršle drobnějších výstupů, vesměs s překvapivými, neotřelými prostředky. V desetiminutové individuálce Příběh (a: J. B., 1981) pomocí v rukách napnutého papíru, protrhávaného a rozparcelovávaného tlustými fixami, převyprávěl příběh dvou zápasících sobců. Následovaly méně výrazné dětské drobničky Etudy (a: kolektiv, 1982) a Kamínek křemínek beznohý (a: J. B., 1983) a rodinné Klasické romantické drama (a: J. B., 1984), v němž se pro přestavbu kulis otvírala opona rodinného divadélka, a když padla, bylo vidět Brůčka a jeho syny, jak za ní hrají pomyslnými „marionetami“ bouřlivé drama. Když dobro zvítězí, narodí se marionetářské „vahadlo“ – „Copak nám přinese?“. Dětská Karkulčina cesta a rodinný Iluzionista (a: J. B., 1985) i dětské Resumé (a: E. Jílková, 1986) a rodinná Žába na prameni (lidová pohádka,1986) rozvíjely absurdní poetiku v obsahu i formě, včetně závěrečné destrukce scény pomocí ohně, vody, barev… Završením této etapy byl individuální výstup Poslední Kašpárkova šance (a: J. B., 1986), sarkastická parodie na nectnosti netvořivého loutkářství nahrazované loutkářským „kutílkovstvím“.
Silnou a v Brůčkově repertoáru výjimečnou inscenací byla A když je někdy všecko na draka (a: Milena Lukešová, 1987): Brůčkovi synové společně s dalšími dvěma dětmi inscenovali verše o těžkostech dospívání v inscenační kompozici slova a akce s dřívky či s papíry. Po nepříliš objevné inscenaci Jak Kašpárek přemohl krutého draka (a: J. B., 1988) zakončili Josef a Jan Brůčkovi 80. léta další nepříliš typickou, ale pozoruhodnou inscenací – arménskou pohádkou O hadu a Šivarovi (1989). Moralitku inscenovali oblečeni či skryti ve veliké plachtě z pytloviny, jež jim byla kostýmem i scénou, pomocí tyčkových loutek s velkými tesanými hlavami. Série dalších drobniček, obměňujících a rozvíjejících absurdní náměty absurdními prostředky, trpěla někdy nesrozumitelností či dojmem samoúčelnosti. Samostatně či pod souhrnným názvem Útržky a trhance se tak postupně objevily rodinné inscenace Červená Karkulka (1989), Sen a Nekonečný příběh (a: J. B., 1990), Vítězství lásky (a: J. B., 1991), Čára (a: kolektiv, 1991) a nejzajímavější Nepovedené představení (a: Daniil Charms, 1991). Hojně se tu pracuje s papírem, barvami, provázky a jinými prostředky výtvarného divadla; loutky jsou spíše výjimkou. Éru rodinného divadla zakončilo roku 1993 Setkání (a: Ivan Wernish) s několika tyčemi, papírem a barvami.
Následovalo období studentského divadla Tatrmani Bechyně, typické příklonem k existujícím předlohám vesměs autorů absurdních próz, poezie nebo pohádek s mysticko-absurdní zápletkou: Pět variací na Další pohádku pro Františku (a: Ivan Jirous, 1994) a Sežrané spisy (a: Ivan Wernisch a kolektiv, 1995), hledající metafory v předmětech a materiálech, vytvářejících druhé významy nad texty a svébytným způsobem je „interpretující“. Od přelomu tisíciletí již Brůček nechrlil drobné inscenace; dramaturgie vycházela spíše z pohádky a patrný byl i jemný posun od čirého absurdna k absurdnu s prvky mystiky. Keltská pohádka Ondřej Coffey (dramatizace: kolektiv, 1998) o podivném snu ze záhrobí přivedla soubor k až poetické stínohře, zajímavé i po stránce výtvarné. Noční stráž (kol. dramatizace pohádky B. Němcové, 2000) byla pozoruhodná hledáním prostorové metafory v perspektivě sešikmené scény pro marionety a maňásky. Největším úspěchem Tatrmanů se stala inscenace Zachraňte vojína Kuřátko (a: J. B., 2000), plánovaná pro trojčlenný soubor, hraná nejprve Josefem Brůčkem samotným jen za pomoci synů, ale nakonec prezentovaná kromě něj ještě čtveřicí studentů. Parodie na Spielbergův film o vojínu Ryanovi využívá půdorysu Hrubínovy pohádky Kuřátko a obilí. Mystika tu dostává parodické rysy, vytvářející imponující odraz směšnosti i tragédie světa na přelomu tisíciletí. Rozmáchle pojatá scéna s širokoúhlým „oknem“ pro jednoduše řezbované marionety je ještě doplněna horním jevištěm, kde coby poslední večeře Páně trůní sbor vojenských náčelníků. Pohádky (směs pěti lidových i autorských předloh, 2001) nedokázaly přinést nic nového ani po stránce obsahové, ani formálně; jimi studentští Tatrmani končí. Inscenace Neuhasitelný lásky žár aneb Dnes nevýslovný lásky žár plane! (a: J. B., 2005) se hrála jen jedinkrát ke 120 výročí narození sudoměřického rodáka K. H. Hilara.
Původně pro jediné představení vzniklo r. 2005 vesnické LSD (Loutkové Sudoměřické Divadlo) Tatrmani; nakonec se však jeho Pět neděl v balónu (a: Jules Verne, Josef Brůček, 2005) dostalo až na Loutkářskou Chrudim, stejně jako inscenace LSD Tatrmani Černej kocour (a: J. B., 2014), hraná občany šesti jihočeských obcí.
Pro Kejklířské divadlo z Doudleb r. 2004 napsal a režíroval Kouzelnou kuličku, pro inscenaci Komediant boží souboru Tyan Dýšina a Ves Touškov vytvořil r. 2010 loutky.
Jako ředitel KD v Bechyni inicioval, spoluvytvářel či organizoval řadu dílen, seminářů a přehlídek: národní přehlídku a dílnu loutkového divadla pro dospělé Faustování (od 1993), exteriérové Divadlo v trávě (od 1993), celostátní dílnu středoškolských divadelních, loutkářských a recitačních souborů Nahlížení (od 1993), celoarmádní festival divadelního a slovesného umění armády České republiky ASUT (1993–2003), krajskou přehlídku dětského loutkového a hereckého divadla Bechyňské jaro (od 1994), nesoutěžní přehlídku sousedských souborů, které nemají zájem účastnit se postupových přehlídek Bechyňské perlení (od 1995), krajskou přehlídku amatérských loutkářů Loutky v Bechyni (2000–2002). Na nich nabídl bechyňskému publiku desítky inscenací amatérských i profesionálních souborů. Po odchodu do důchodu r. 2006 pořádá v Sudoměřicích u Bechyně přehlídku Divadlo na návsi.
Roku 1991 založil občanské sdružení Tatrmani, jež pořádá akce jako je BalónTatrmaniáda, POdzimní SUdoměřické Balónové Nebe (PO-SU-BA-NE), keramické a dřevěné semináře, kurzy lidových řemesel, Slavnosti prvního čůrání Jana Žižky nebo Vánoční svícení. Začátkem 90. let byl členem předsednictva české sekce UNIMA, od roku 1993 i Společenství pro pěstování divadla pro děti a mládež Dobré divadlo dětem. V devadesátých a nultých letech byl členem odborné rady ARTAMA pro dětské, mladé a činoherní divadlo, dodnes pro amatérské loutkářství. Jako lektor vedl řadu dílen a seminářů u nás i v zahraničí. Přispíval či přispívá do divadelních časopisů, jako je Loutkář či Divadlo pro děti. Roku 2002 mu byla udělena Cena Ministerstva kultury ČR v oboru neprofesionálního divadla.
Výběr z literatury
EXNAROVÁ, Alena. Causa Brůček aneb historie jednoho loutkáře. Amatérská scéna. 1990, č. 3, s. 10–15.
EXNAROVÁ, Alena. Hra s loutkou a věcí. In: ŠRÁMKOVÁ, Vítězslava, VEDRAL, Jan. Hledání výrazu: České autorské divadlo v 80. letech. Praha: IPOS. 1991, s. 34–36. ISBN 80-7068-028-8.
LACOVÁ, Zuzana. Sudoměřice u Bechyně v režii Josefa Brůčka: Přesahy umění – venkov. Diplomová práce. Brno: Vysoké učení technické, Fakulta výtvarných umění. 2007.
MALÍKOVÁ, Nina. Počítání Tatrmanů. Loutkář. 2001, č. 1, s. 24.
PROVAZNÍK, Jaroslav. Rozhovor v severním křídle aneb 4x jak s Josefem Brůčkem. Čsl. loutkář. 1984, č. 7, s. 84.
RICHTER, Luděk. Josef Brůček. Loutkář. 2008, č. 5, s. 2 obálky.
RICHTER, Luděk. 50 Loutkářských Chrudimí. Praha: Dobré divadlo dětem a IPOS. 2001. ISBN 8090297501 (DDD), 807068156X (IPOS).
RICHTER, Luděk. Pohled přes hranice oborů. In: ŠRÁMKOVÁ, Vítězslava, VEDRAL, Jan. Hledání výrazu: České autorské divadlo v 80. letech. Praha: IPOS. 1991, s. 13–23. ISBN 80-7068-028-8.
RICHTER, Luděk. Tatrman/Tatrmani Sudoměřice u Bechyně/Bechyně. In: CÍSAŘ, Jan a kol. Divadla svítící do tmy II: Nesoustavné nahlédnutí do historie malých autorských neprofesionálních scén 80. let 20. století. Praha: NIPOS. 2007, s. 197–202. ISBN 978-80-7068-215-9.
ŠRÁMKOVÁ, Vítězslava; VALENTA, Jiří a kol. Místopis českého amatérského divadla: I. díl A–M. Praha: IPOS. 2001. ISBN 80-7068-154-3.
ŠRÁMKOVÁ, Vítězslava; VALENTA, Jiří a kol. Místopis českého amatérského divadla: II. díl N–Ž. Praha: IPOS. 2002. ISBN 80-7068-155-1.
VAŠÍČEK, Pavel: Loutkové divadlo v letech 1970–1989. In: CÍSAŘ, Jan a kol. Cesty českého amatérského divadla. Praha: IPOS. 1998, s. 323–350. ISBN 80-7068-129-2.