(31. 10. 1871, Uhříněves – 10. 9. 1962, Mladá Vožice)
Malíř, scénograf, loutkář a ochotník. Jedna z nejvýznamnějších a nejvýraznějších osobností loutkového divadla v meziválečném období.
Ota Bubeníček se narodil jako nejmladší ze šesti dětí v rodině řídícího učitele Josefa Bubeníčka. Otec jej vedl k hudbě, ale Ota pod vlivem bratra Jindřicha (1856–1935), který studoval na Akademii výtvarných umění, silně tíhnul k výtvarnému umění. Byl předurčen k učitelskému stavu, vystudoval, ale neabsolvoval reálné gymnázium a poté nastoupil do učení a pracoval jako litograf, později i jako kreslíř v Haasově grafickém závodě v Praze.
Dosažení výtvarného vzdělání se nechtěl vzdát, ale protože si musel na studie nejprve našetřit, podařilo se mu nastoupit na Akademii výtvarných umění v Praze až v roce 1899, a to do prestižní krajinářské školy Julia Mařáka. Po Mařákově smrti patřili k jeho pedagogům Antonín Slavíček a Rudolf von Ottenfeld. Během studií získal několikrát stipendium a také absolvoval studijní cesty do Dubrovníku a Itálie. Po absolutoriu mu bylo přiznáno Hlávkovo stipendium, které mu umožnilo studijní cestu do Mnichova, Paříže, Belgie a Holandska. V roce 1907 mu další stipendium umožnilo delší pobyt v Paříži.
Bubeníček byl krajinář, nejoceňovanější žák Mařákovy školy. Hlavním motivem mu byl český venkov, včetně lidové architektury. Maloval také ve Vysokých Tatrách, Krkonoších, v Dalmácii a severní Itálii. Jeho obrazy jsou plné světla a barev, zachycením prchavých okamžiků se hlásí k impresionistům. Během první světové války byl jako vojín při dělen k restaurování poničených Asamových fresek a obnově vnitřního vybavení kostela sv. Mikuláše na Staroměstském náměstí v Praze. V roce 1932 maloval v Mladé Vožici a její okolí ho kouzlilo natolik, že se tam nejen pravidelně vracel a měl tam samostatnou výstavu (1933), ale usadil se tam natrvalo. Zde se také za druhé světové války zapojil do činnosti odbojové skupiny a byl členem ilegálního národního výboru. V roce 1945 stál v čele Revoluční gardy a zúčastnil se velice sporného rozprodávání majetku místního sídelního rodu Küenburgů.
Byl členem Jednoty výtvarných umělců. Poprvé se účastnil v roce 1900 výstavy v Rudolfinu a poté každý rok vystavoval v Mánesu. V roce 1909 měl soubornou výstavu v Topičově salonu. Jeho tvorba byla prezentována na mnoha místech v Čechách i v zahraničí. V roce 1937 byl jmenován čestným členem Jednoty výtvarných umělců, v roce 1944 získal krajinářskou cenu Františka Kavana, v roce 1952 byl za celoživotní dílo poctěn cenou Josefa Mánesa a k devadesátým narozeninám mu byl v roce 1961 udělen titul zasloužilého umělce. V Památníku Mladovožicka je zřízena Pamětní síň Oty Bubeníčka, kde jsou vystaveny jeho obrazy a obrazy jeho dcery Hedy Pekařové Bubeníčkové.
Ota Bubeníček byl nadšeným sokolem. Cvičil v Sokole v rodné Uhříněvsi, kde byl v letech 1893–1896 náčelníkem. Ale již v roce 1893 vstoupil do tělocvičné jednoty Sokol na Královských Vinohradech, od roku 1896 se stal cvičitelem. Díky své loutkářské činnosti stanul v čele loutkářské komise při vzdělávacím odboru Československé obce sokolské. Má lví podíl na tom, že se sokolské loutkářství stalo mohutným hnutím; loutkové divadlo se hrálo téměř v každé jednotě, pořádaly se soutěže, sjezdy, četné loutkářské školy a kurzy, ve kterých byl Bubeníček neúnavným a oblíbeným lektorem. Přednášel ovšem i na kurzech pořádaných Loutkářským soustředěním.
Loutkové divadlo bylo Otovi celoživotní láskou. Začalo to ve staré kuchyni uhříněvské školy. Zprvu byl divákem na představeních svých starších bratrů, brzy se ale sám pustil do hraní. Na malířské akademii hrával se spolužákem Vítem Skálou rozverné maňáskové komedie, maňáskovými produkcemi obohacovali večery Jednoty výtvarných umělců, vystupovali v Kabaretu Lucerna (1910–1911). Se šéfem výpravy Národního divadla Karlem Štapferem vytvořil návrhy na sérii tištěných dekorací pro rodinná loutková divadla (Bubeníček byl autorem exteriérů), ale k realizaci nedošlo, v letech 1905–1906 se nenašel nakladatel. A tak první významnou výtvarnou prací pro loutkové divadlo byly dekorace pro domácí loutkovou scénu sochaře Hanuše Folkmana z roku 1910. Pro totéž divadélko vypravil v roce 1912 hru Ašik Kerib od M. J. Lermontova. Když začaly vycházet kvalitní a významné Dekorace českých umělců, vytvořil Bubeníček pro 1. sérii (1913) dva archy a pro 5. sérii (1923) pět archů. Ale to už byl plně zapojen do rychle se rozvíjejícího loutkářského dění.
V roce 1911 se zasloužil o zřízení loutkového divadla na letním sokolském cvičišti U vodárny na Královských Vinohradech. A když toto sokolské divadlo obnovilo po světové válce činnost, patřil i nadále k jeho spolupracovníkům. Byl členem Umělecké výchovy, společnosti pro výchovu uměním na Královských Vinohradech v Praze a jedním ze zakladatelů loutkového divadla působícího v rámci tohoto spolku. Loutkové divadlo Umělecké výchovy (LDUV) se v roce 1913 uvedlo jediným představením inscenace Ašik Kerib na vypůjčeném Folkmanově divadélku s Bubeníčkovou výpravou.
Když bylo poté rozhodnuto vybudovat vlastní a větší scénu, rodila se současně s první inscenací, pro kterou byl vybrán Škroupův Dráteník. Premiéra se konala 8. ledna 1914 v režii a s loutkami Ladislava Šalouna, v hudebním nastudování Růženy Maturové a v dekoracích Oty Bubeníčka. Touto přelomovou inscenací Bubeníček vstoupil do divadelního života LDUV, jedné z nejpřednějších loutkových scén formujících tvářnost loutkového divadla v Československu v meziválečném období. Bubeníček se i v dalších inscenacích podílel na tvorbě dekorací a stejně tak i po obnovení činnosti v roce 1921, často ve spolupráci s Vítem Skálou. Spolu také stáli ve vedení LDUV, Bubeníček se po Ladislavu Šalounovi stal předsedou a tuto funkci zastával až do roku 1938. Byl aktivním členem předsednictva Loutkářského soustředění (LS), podílel se na realizaci významných loutkářských výstav, na sjezdu v roce 1941 mu LS udělilo čestný diplom za zásluhy o československé. loutkářství a na sjezdu v roce 1946 byl zvolen čestným předsedou LS.
Bubeníček byl nejen scénograf, ale i výborný mluvič (v LDUV se praktikovala rozdělená interpretace). Jeho basbaryton byl neobyčejně tvárný, obvykle mluvíval civilní a záporné postavy, vynikal jako interpret čertů, draků a podobné čeládky. Výborně imitoval nejrůznější zvířecí hlasy, jak je zaznamenáno na gramofonové desce z roku 1934 (Ultraphon E – 10.867). Pravidelně se podílel spolu s ostatními členy LDUV na vysílání her a hříček v Československém rozhlasu. V letech 1925–1934 to bylo 261 relací.
Po přesídlení do Mladé Vožice se od roku 1939 zapojil do činnosti místního sokolského loutkového divadla, pomohl překonat jeho krizové období a stal se i předsedou loutkářského odboru. Ani po válečné přestávce loutkáře neopustil a hrál, pokud mu zdravotní stav dovolil. K osmdesátým narozeninám (1951) sehrál soubor na jeho počest Schmoranzův Začarovaný les a gratulační scénku napsanou Josefem Aulickým. V roce 1976 obnovilo mladovožické loutkové divadlo činnost a přijalo název Bubeníček.
V Mladé Vožici existoval od roku 1865 ochotnický spolek. Bubeníček se stal členem rovněž v roce 1939 a také tady významně přispěl k překonání souborové krize. V roce 1940 byl zvolen do režisérské rady, v letech 1944–1948 byl předsedou spolku. V září 1945 byl jmenován čestným členem a tři roky nato čestným předsedou spolku. S mladovožickými ochotníky si nejen zahrál, ale také režíroval a navrhoval výpravu. Pro úplnost je třeba dodat, že s ochotníky si zahrál i v rodné Uhříněvsi. Hrál v jediném filmu, U svatého Antoníčka, který měl premiéru v roce 1933. Režisér Svatopluk Innemann ho obsadil do role malíře Jana Boreckého, jeho dceru hrála Hana Vítová.
Výběr z literatury:
MALÍK, Jan. Akad. malíř Ota Bubeníček osmdesátníkem. Čsl. loutkář. 1951, č. 10, s. 151–152.
MALÍK, Jan. Drobnička k velkému životnímu jubileu. Čsl. loutkář. 1956, č. 10, s. 256.
Mík- [MALÍK, Jan]: Pětasedmdesátiletý Ota Bubeníček. Loutková scéna. 1946–47, č. 1, s. 12–13.
JAROŠ, Jaroslav. Třicet pět let loutkářství v Mladé Vožici 1929–1964. Mladá Vožice: OK STPM. 1964.
KNÍŽÁK, Milan. Bubeníček Ota. In: KNÍŽÁK, Milan. Encyklopedie výtvarníků loutkového divadla v českých zemích a na Slovensku od vystopovatelné minulosti do roku 1950. A–L. Hradec Králové:NUCLEUS HK. 2005, s. 137–143. ISBN 80-86225-87-9.
KUČERA, Romuald, RÖDL, Ota. Historie loutkového divadla Umělecké výchovy. Praha, Olomouc: Skupina amatérských loutkářů SČDO. 2001.
SMAŽÍK, František. Za Otou Bubeníčkem. Čsl. loutkář. 1962, č. 10, s. 217–218.
TOMAN, Prokop. Nový slovník československých výtvarných umělců. Praha: Nakladatelství R. Ryšavý. 1947.