(6. 12. 1926, Praha – 15. 4. 2004, Praha)
Divadelní kritik, teoretik a historik, mnohaletý vedoucí časopisu Československý loutkář, publicista, pedagog a vedoucí katedry loutkářství na DAMU.
Jeho práce spadá do doby, která byla spojena s prolamováním dosavadních norem a konvencí v českém loutkovém divadle, v jejichž rámci tvůrci udržovali tradici iluzivnosti a přesvědčení, že loutky jsou určeny dětskému divákovi. Domnívali se, že schopnost dětí vnímat jen na jisté úrovni určuje, resp. limituje možnosti a podobu loutkových inscenací. M. Česal se snažil svými odbornými texty a pedagogickým působením tyto předsudky vyvracet.
Vystudoval žižkovskou reálku a posléze estetiku a divadelní vědu na Filozofi cké fakultě UK (1949–1953). Krátce působil jako redaktor nakladatelství Orbis a v letech 1954–1979 jako vedoucí redaktor měsíčníku Československý loutkář, v němž publikoval řadu svých teoretických statí, studií a kritik (např. Úvod do teorie loutkového divadla, 1966). Loutkové divadlo považoval za jeden z divadelních druhů, tj. za svébytný druh umění, který je součástí nejen naší kultury, ale i obecné historie. Zabýval se dramaturgií a teorií loutkové hry, živým hercem na loutkovém jevišti, loutkou a dospělým divákem. Snažil se vyvracet mýtus, že loutkové divadlo je zmenšenou náhražkou činohry, že loutka napodobuje, či dokonce nahrazuje živého herce. Loutka je podle Česala „znakem dramatické postavy a zachovává si svou funkci, jestliže je schopna vypovídat o své postavě z jeviště do hlediště.“ (ČESAL, Miroslav. Úvod do teorie loutkového divadla. In: Svět loutkového divadla. Praha: Albatros, 1987. s. 176) Ve svých teoretických pracích zdůrazňoval, že „úloha loutky jako znaku dramatické postavy není v nápodobě člověka se všemi jeho fyzickými a psychickými znaky, ale v nápodobě lidského charakteru, lidských vlastností, které může vyjádřit daleko intenzivněji než živý herec, protože se může vyjádřit daleko jednodušeji. Loutka už svým zjevem může hovořit o charakteru postavy daleko sugestivněji než herec, který je konec konců odvislý od své fyzické podoby, kdežto loutka tyto hranice nezná – výtvarník za přispění technologa má k vyjádření dramatické postavy prakticky neomezené možnosti. A právě důrazem na vyjádření podstatného na výtvarné podobě loutky se dosahuje monumentality, která živému herci v takové míře chybí.“ (ČESAL, Miroslav. Úvod do teorie loutkového divadla. In: Svět loutkového divadla. Praha: Albatros, 1987. s. 180–181)
Od roku 1963 vyučoval M. Česal dramaturgii a teorii loutkového divadla na loutkářské katedře DAMU, v letech 1968–1988 byl jejím vedoucím. Do této funkce ho od 1. října 1968 přizval tehdejší prorektor Erik Kolár, který tak vyřešil studentskou vzpouru a odchod dosavadního vedoucího Zdeňka Raifandy (1965–1968). Na základě své pedagogické práce Česal sepsal sedm vysokoškolských skript o dramaturgii, teorii a historii loutkového divadla. Byl přesvědčen, že vývoj české kultury je až příliš zasažen „učitelováním“, které plodí provincionalitu, přízemnost a falešné vlastenčení. Snažil se proto výuku propojit s praxí, přitáhnout mezi pedagogy aktivní tvůrce. Vzhledem k době a okolnostem se mu tento cíl nepodařilo zcela naplnit; prvním praktikem a koncepčním pedagogem, kterého na půdu DAMU v roce 1971 přivedl, byl scénograf a loutkoherec Václav Kábrt z Divadla loutek Ostrava. Mnohé studentské inscenace, které vznikly na půdě DAMU, jsou však důkazem, že se katedra postupně snažila držet krok s vývojem, že nezaostávala za praxí. Studentská tvorba postupně získávala uznání na celostátních mezioborových přehlídkách i na mezinárodních loutkářských festivalech. Výrazný ohlas měl např. Džezinbed (r: O. Spišák) a Johanka z Arku v polském Bialystoku (1986), Portrét v Lublani (1988) a Kouzelná dvířka ve Wroclavi (1988).
Společně se scenáristou, výtvarníkem a režisérem Břetislavem Pojarem, režisérem a výtvarníkem Miroslavem Štěpánkem, režisérem Stanislavem Látalem a dalšími se M. Česal snažil vybudovat na loutkářské katedře větev animovaného filmu. Předložil projekt, vč. rozpracovaných studijních osnov, avšak v roce 1970 nebylo pro jeho úsilí na DAMU pochopení. Studium animovaného filmu se otevřelo při katedře dokumentaristiky na FAMU až v 80. letech, samostatná katedra animované tvorby vznikla v roce 1991.
M. Česal působil také jako proděkan DAMU (1973–1980), v roce 1982 byl jmenován profesorem. Pravidelně se jako přednášející a porotce zúčastňoval festivalu Loutkářská Chrudim (poprvé v roce 1954, dále 1958, 1962, 1966–1975 a 1977–1981). Do konzervativního pohledu na amatérské loutkové divadlo vnášel svůj dramaturgický a historický rozhled, připomínal, že loutkové divadlo není jen pro děti a má plnit i estetické cíle; budoval vztah amatérů k profesionálnímu loutkovému divadlu a opačně. Pořádal vzdělávací kurzy a psal publikace pro amatérské divadlo. V rámci oslav 10. ročníku Loutkářské Chrudimi (1961) byl oceněn čestným Zlatým odznakem Matěje Kopeckého.
Je autorem několika her, např. loutkové hry na motivy Hauffovy pohádky Malý Muk (1960), a televizních scénářů pro loutky, např. pro studio Bratislava napsal sedmidílný pohádkový seriál Posledný drak na námět Thomase De Quinceyho (r: Jozef Bednárik, 1988). Do roku 1997 pravidelně publikoval v Československém loutkáři.
Výběr z literatury:
CÍSAŘ, Jan. O Miroslavu Česalovi… Amatérská scéna. 2006, č. 6. s. 53.
ČESAL, Miroslav. Úvod do teorie loutkového divadla. Čsl. loutkář. 1966, č. 10, s. 226. a č. 11, s. 254.
ČESAL, Miroslav. Teorie dramatu a loutková hra. Praha: Ústřední dům lidové umělecké tvořivosti. 1970.
ČESAL, Miroslav. Živý herec na loutkovém divadle. Praha: Horizont. 1983.
ČESAL, Miroslav. Kapitoly z historie českého loutkového divadla 1. Skripta. Praha: SPN. 1984.
ČESAL, Miroslav. Kapitoly z historie českého loutkového divadla 2. Skripta. Praha: SPN. 1987.
ČESAL, Miroslav. Úvod do teorie loutkového divadla. In: SOKOL, František. Svět loutkového divadla. Praha: Albatros. 1987, s. 171–186.
DUBSKÁ, Alice. Dvě století českého loutkářství. Praha: AMU . 2004. ISBN 80-7331-008-2
HANŽLÍKOVÁ, Eva. Předávání štafety. Čsl. loutkář. 1988, č. 10, s. 217–220.
SOKOL, František. Svět loutkového divadla. Praha: Albatros. 1987