ČISÁRIKOVÁ Anděla

(3. 6. 1941, Domamil – 21. 12. 2018, Brno)

Loutkoherečka, dabérka, dlouholetá členka Divadla Radost v Brně.

Její cesta k loutkám začala v patnácti letech víceméně náhodně, v zákulisí loutkového divadla ZK Služby města Znojma, kam ji zavedla kamarádka. O něco později už hrála Kašpárka v inscenaci Adámek mezi broučky (a: J. Skupa – F. Wenig). V roce 1958 byla přijata na loutkářskou katedru DAMU v Praze, absolvovala r. 1962 rolí Jasánka v inscenaci Tajemství zlatého klíčku (a: E. Borisová, 1962). Tuto roli, stejně tak Černavku ve Speranského Kráse nevídané, si později zopakovala v Loutkovém divadle Radost v Brně. Po absolvování loutkářské katedry ale odešla se svým slovenským manželem, rovněž loutkohercem Janem Čisárikem do Bábkového divadla v Košicích. Po dvou letech, přesně 20. 7. 1964 přišli oba do angažmá v Loutkovém divadle Radost Brno. Byla to doba, kdy v Radosti došlo k radikální proměně vedení i uměleckého souboru, kdy nový ředitel Dr. František Sokol a umělecký šéf a režisér Jiří Jaroš orientovali repertoár znovu ke klasické pohádce, předtím programově odmítané (k nelibosti odborné i divácké veřejnosti).

Anděla Čisáriková měla v prvních dvou sezónách na svém tvůrčím kontě čtyři princezny: Budúr v Aldinově kouzelné lampě (a: N. Gernětová, 1964), Krásnou Ulianu v „přelomové“ a velmi úspěšné inscenaci Dvanáct měsíců a jiné slovenské pohádky (a: B. Němcová, P. Dobšinský a J. Jaroš, 1965), princeznu Aminu v inscenaci Sedmihlávek aneb Malá dračí pohádka (a: K. Čapek – V. Renč, 1965) a princeznu v Touze po třech pomerančích (a: J. Jaroš, 1965).

Neminuly ji ani „zvířátkovské“ role, z významnějších připomeňme Medvídka Ťupínka (a: J. Wilkowski, 1966). Pohádky pana Pohádky (a: J. Středa, 1966) uvedla Radost v autorově režii. Jak známo, každý z aktérů této inscenace (dnes už klasiky loutkářského repertoáru) ztvárňuje několik rolí ve třech pohádkách. Anděla Čisáriková hrála krom staré lišky v Budulínkovi také Mařenku a Karkulku v dalších dvou.

V roce 1968 si zopakovala Jasánka (o znamenité animaci loutky se pochvalně zmiňuje Artur Závodský), v roce následujícím hrála v inscenaci Prasátka se vlka nebojí (a: J. Jaroš, 1969) nejmladší ze tří rozverných prasátek, v „loupežnickém muzikálu“ Zvířátka a loupežníci (a: M. Halouzka, 1969) byla neposedným loupežnickým „elévem“ Cyrilkem. Ale mezitím přišla typově i charakterově úplně odlišná titulní postava v ambiciózním Jarošově projektu „stříbrného divadla“ Měsíční víla (a: J. Jaroš, 1989), inspirovaného japonským bunraku. Herci, oblečení do stříbrných kostýmů s rouškou přes obličej, tehdy viditelně oživovali velké loutky postav hry vsedě na pojízdných stoličkách, zatímco hlasy zněly ze zvukového záznamu (interprety byli např. L. Pešek, J. Adamíra, R. Merunková, J. Somr…). O animačních schopnostech A. Čisárikové už koncem šedesátých let zkrátka nebylo pochyb. Najdeme ji v obsazení Vašíčkovy proslulé inscenace Žito kouzelník (a: J. Brdečka, 1970), hrála lazebnici Zuzanu. V polovině roku 1971 se vrátila po mateřské dovolené, v Broučcích (a: J. Karafi át, P. Vašíček, 1970) hrála Berušku, v inscenaci Lvíčkova dobrodružství (a: H. Doskočilová, 1971) svou titulní postavu „obdařila hravostí, dětskou náladovostí, zvědavým údivem i zrající moudrostí“ (Z. Hartman, in Čs. loutkář 1. 2. 1972). Celou dekádu (sedmdesátá léta) Anděly Čisárikové v Radosti poměrně vyzrávala a na nejvyšší úrovni zvládla úkoly velice rozmanité – komediantku v maňáskárně italského autora S. Tofana Štístko Bonaventura (1973), hru s předmětem a kontakt s nejmenším divákem v pásmu moderní poezie Zlatá rybička a modrý květ (1974), hlavní pěveckou roli v operce V. Wernera – P. Vašíčka Můj deštník je jako balón (1975 – cena SP 75) či roli komentátorky a šansoniérky v exupèryovském pásmu Prosím, nakresli mi beránka (1975), kde zpívala V. Wernerem zhudebněné verše dětí z Terezína. Osobně však na první místo z rolí tohoto období kladu Černavku ze Speranského Krásy Nevídané (a: J. Speranskij, 1974). Na počátku oné dekády zmiňme skvělou vdavekchtivou dvojici matky a dcery (Z. Bílková a A. Čisáriková) v dramatizaci groteskní povídky Nos (a: N. V. Gogol, M. Uhde, P. Vašíček, 1971) a že svojí komediantkou ve Štístku Bonaventurovi skutečně oslnila odbornou i laickou veřejnost.

Pro druhou polovinu sedmdesátých let je zajímavá její role Trpaslíka a Slona v inscenaci Branka zamčená na knoflík (a: I. Peřinová – J. Trnka, 1978) nebo Bohdanka v inscenaci Sedmero havranů (a: P. Aujezdský, 1978). V kritických reflexích inscenace O strašlivém drakovi, princezně a ševci (a: M. Kownacka,1979) zase najdeme obdivné postřehy o její marionetářské virtuozitě (spolu s Marcelem Halouzkou).

V osmdesátých letech už byla Anděla Čisárková jednou z nezpochybnitelných autorit souboru, nejen profesní, ale i osobnostní. V Brožkově inscenaci Tajemství zlatého klíčku (1980) si po třetí zopakovala Jasánka, v obnovené inscenaci Broučků (a: J. Karafiát – P. Vašíček, 1981) hrála Kmotřičku a Verunku. Její typový rozsah rolí v první polovině osmdesátých let byl docela pozoruhodný. Od další princezny v Pohádkách na draka (a: I. Peřinová, 1982) přes Stařenku v Makovém mužíčkovi (a: F. Nepil, 1983) až ke psu Lapákovi v inscenaci Jiřího Středy Zkoušky Lišky Bystroušky (a: L. Janáček, R. Těsnohlídek, J. Středa, 1984), inscenované k Roku české hudby a k 60. výročí původní premiéry Janáčkovy opery.

V letech 1985 a 1986 přišly spolu s režisérem Petrem Kracikem tři výrazné herecké příležitosti, kterých A. Čisáriková maximálně využila. V inscenaci Císař Peer Gynt (a: H. Ibsen, 1985) excelovala v roli Solvejgy. K další herecké kreaci A. Čisárikové v Kracikově režii došlo v inscenaci O careviče a sedmi bohatýrech (a: A. S. Puškin, 1986) nebo v inscenaci Asagao (a: M. Vodička, 1986). Na festivalu Skupova Plzeň 86 získala Anděla Čisáriková individuální cenu za roli Asagao a šestičlenný herecký kolektiv si odvezl zvláštní cenu za tvořivé rozvíjení animační loutkářské tradice.

Z nepominutelných rolí tohoto období připomeňme ještě přikomponovanou postavu růžového keře do inscenace hry Kráska a zvíře (a: F. Hrubín, 1987) v režii Zdeňka Kaloče. V témže roce následovala babička v Pohádce o Budulínkovi (a: J. Davídek, 1987), o rok později opět v režii P. Kracika hrála v tragikomedii Don Juan (a: Molière, 1988) hned dvě postavy – Donu Elvíru a prostoduchou Dorotku.

Na počátku devadesátých let zaujala široké publikum i odbornou veřejnost inscenace hostujícího režiséra Pavla Doležala Sněhová královna (a: H. Ch. Andersen – P. Doležal, 1991). V sugestivní, výrazově bohaté inscenaci hrála A. Čisáriková hned tři role. Poněkud neskutečnou „odživotněnou“ stařenu, která vláká Gerdu do květinové zahrady a z jejíž příchylnosti bylo až úzko, následně vůdkyni loupežníků a moudrou Finku. Tři role, tři různé charaktery, ale všechny na vysoké profesionální úrovni. O rok dříve uvedla Mahenova činohra dnešního ND v Brně pohádku Slavík (a: F. Pavlíček, 1990), Slavík hovořil hlasem A. Čisárikové.

O „Andě“ se v loutkářské obci tradovalo, že je „talent od boha“, že jí to „hraje samo“. Ano, byla charismatická, nepřehlédnutelná, jeviště ji milovalo. Ale byla také velmi přemýšlivá, vždy věděla, o čem hraje a co chce vypovědět ona sama. Tato dokonalá profesionálka, přistupující ke každé repríze s plným nasazením, herečka, jež dokázala dojmout i rozesmát (v nejlepších okamžicích obé zároveň), se nicméně počátkem 90. let rozhodla divadlo opustit. Z LD Radost odešla v prosinci 1992. Nadále se věnovala především dabingu. Zemřela náhle a nečekaně 21. 12. 2018.

Výběr z literatury:

HARTMANN, Zdeněk. Začátek nástupu. Čsl. loutkář. 1966, č. 11, s. 253.

-j.p.-. Chvála kýče (Štístko Bonaventura). Čsl. loutkář. 1974, č. 1, s. 6.

NOVOTNÝ, J. A. Režie o poznání zralejší (Sedmero havranů). Čsl. loutkář. 1978, č. 6, s. 125.

PAVLOVSKÝ, Petr. Program Státního divadla v Brně. Květen 1986.

PEŠKA, Vlastimil, MATOUŠEK, Mirko, ZAJÍC, Vladimír. Padesát let Radosti. Brno: Loutkové divadlo Radost. 1999. ISBN 80-238-5728-2.

SMEJKAL, Zdeněk. Interní hodnocení inscenace. Archiv LD Radost. 1984.

UHER, Jaroslav. Být určen k touze. Rovnost. Brno 1. 10. 1965.

VAŠÍČEK, Pavel. Blahopřejeme. Loutkář. 1996, č. 6, s. 129.

VAŠÍČEK, Pavel. O Diderotově paradoxu o dětech a taky o haluškách si s Andělou Čisárikovou povídá… Čsl. loutkář. 1976, č. 4, s. 81–83.

ZÁVODSKÝ, Artur. Italská komedie v Radosti. Lidová demokracie. 23. říjen 1973.