DAŘBUJAN Jaroslav

(15. 4. 1948, Broumov)

Jaroslav Dařbujan
Jaroslav Dařbujan

Povoláním frézař, vedoucí loutkářského souboru v Broumově, autor, dramaturg, režisér.

Po vyučení byl zaměstnán ve Strojtexu Meziměstí. V roce 1966 přišel do broumovského loutkářského souboru, který byl v té době zřizovaný textilním podnikem VEBA a jeho vedoucím byl Jiří Volhejn. Dařbujan zde nejprve dělal osvětlovače, brzy se stal loutkohercem. Jeho loutkaření přerušila základní vojenská služba (1967–1969). Po vojně byl zaměstnán ve spotřebním družstvu Jednota, a když se v roce 1971 oženil, přestěhoval se do Otvovic u Broumova. Tam se našla zahálející sada 25 cm velkých loutek, a tak Dařbujan postavil ze staré almary divadélko a sehnal asi pět nadšenců ochotných se loutkám věnovat. Zázemí našli v malé místnosti nad hospodou a hrálo se. Říkali si „nejmenší loutkové divadlo na okrese“, protože jeho kapacita byla jen 24 diváků.

V roce 1977 se Dařbujan vrátil do broumovského souboru (ten v té době vedli Milan a Dalibor Novotní) a uplatnil se zde jako režisér. V tomto roce ale zároveň loutkáře postihla katastrofa. Divadlo zasáhla povodeň takovým způsobem, že bylo zcela vyřazeno z provozu. A nebylo to divadlo ledajaké. Mělo stupňovité hlediště pro 150 diváků, scénu pro marionety i spodové loutky a bohaté technické vybavení. Zůstala jen část skladových prostor a místo na zkoušky, proto soubor pod vedením Dařbujana vytvořil zájezdovou konstrukci, jezdil po okolních vesnicích a hrál pro broumovské podniky. Jako správný principál dělal Jaroslav všechno, co bylo potřeba. Když se i v těchto svízelných podmínkách dostali broumovští loutkáři na krajskou přehlídku v České Třebové (Drak, a: F. Čech, 1980) a byli zde příznivě hodnoceni za mladickou vervu, se kterou představení odehráli, byla to potřebná vzpruha. Poškozená budova byla zbourána v roce 1981, čímž loutkáři přišli o veškeré zázemí a byli odsouzeni k provizorním řešením. Až po dvou letech získali skromné prostory v bývalé radnici.

Soubor si zvolil jméno BRUM a pod vedením režiséra, dramaturga a občas i výtvarníka Jaroslava Dařbujana se snažil o modernější pojetí marionetového divadla. Stal se víceméně pravidelným účastníkem přehlídek v České Třebové, Lomnici nad Popelkou, na Boučkově Jaroměři, v královehradeckých Jesličkách či na Kopeckého Libčanech. Hrál marionetami od firmy JEKA převážně upravený klasický marionetový repertoár. Postupně se principál pouštěl i do vlastní autorské tvorby. Dobrý ohlas měla Votrávená princezna (1984), která byla oceňována za prokázaný smysl pro výstavbu inscenace a gradaci děje, ale zejména pro humorný nadhled a nadsázku, což se v osmdesátých letech stalo charakteristickým rysem broumovských inscenací. Pokusem o jiný přístup byla Dařbujanova inscenace BRUMBÁJ (1986), pro kterou autor a režisér vytvořil 80 cm velké, odkrytě voděné manekýny. Pro Strážnické slavnosti nastudovali hru lidových loutkářů Kníže Maxmilián aneb Souboj na hřbitově (1988); Jaroslav byl nejen dramaturgem a režisérem inscenace, ale vytvořil i loutky (marionety na drátě) a jeho otec Karel Dařbujan namaloval dekorace (nebylo to jeho jediné angažmá v souboru). Kníže Maxmilián se hrál i ve skanzenu na Veselém kopci. Sluší se zaznamenat, že v roce 1988 absolvoval Jaroslav Dařbujan královehradeckou Loutkářskou konzervatoř. Po listopadu 1989 se soubor prakticky rozpadl.

Oživení nastalo s příchodem hudebníka a recesisty Oty Jíry. Soubor se s vervou pustil do maňáskové komedie, která kombinovala motivy Červené Karkulky a Smolíčka Pacholíčka, vznikla taškařice vypravená a režírovaná Jaroslavem Dařbujanem, s hudbou Oty Jíry (1993). Dostala název Moje pohádka. Na krajské přehlídce upoutala spontánním hereckým projevem a očividnou radostí ze hry, a tak byla delegována na Loutkářskou Chrudim. Když pak BRUM se stejným tvůrčím tandemem vytvořil rok na to inscenaci inspirovanou pohádkou O perníkové chaloupce, už to byl jen odvar vydařené komedie. Pokusem o změnu stylu byla Dařbujanova hra se zpěvy Brabec v hrsti (1995). Souboru se však v tomto období nevedlo dobře. Město přestalo loutkařinu podporovat a loutky se stěhovaly z místa na místo. A když v roce 2000 ukončil činnost Jaroslav Dařbujan, soubor prakticky přestal existovat.

Chátrající loutkářský fundus zachránili manželé Benešovi a od roku 2005 se BRUM v privátních prostorách zvolna probouzel k činnosti. Trvalý nedostatek členů řešil vedoucí Zdeněk Beneš playbackem. Jaroslav Dařbujan občas přispěl radou, ale do souboru se vrátil až v roce 2011, a to jako dramaturg a režisér i jako občasný autor. Souboru se podařilo zakotvit v Domě dětí a mládeže Ulita a od roku 2012 hraje v prostorách Rock klubu. BRUM uvedl Dařbujanovy hry Zahradník (maňásci a živý herec) a Kouzelná perlička (marionety). Ve spolupráci s Agenturou pro rozvoj Broumovska připravili loutkáři naučnou stezku připomínající broumovské pověsti Jak vznikl broumovský znak, Kouzelný pramen, Kovářova rokle, Poklad, Začarovaný opat. Dvě pověsti – Bílá paní a Mlýn J. Dařbujan zdramatizoval a v roce 2013 byly hrány v klášterní zahradě. BRUM hraje nadále převážně marionetami, maňáskové inscenace slouží hlavně pro prázdninové zájezdy.

Výběr z literatury:

ČERNÝ, František a kol. Divadelní almanach: k 200. výročí založení Městského divadla v Broumově – Festschrift: anlässlich der feiern zum 200jährigen Jubiläum des Braunauer Stadttheaters. Broumov: Město Broumov. 2005. ISBN 80-254-0703-9.

NOVÁK, Jan. Fenomén českého loutkářství. Praha: KANT. 2016.