(1. 8. 1919, Praha – 9. 7. 1988, Oslo-Rykkin)
Scénograf, technolog, režisér, pedagog Vysoké školy pro umění a design v Oslu, lektor kurzů pro amatérské loutkáře, jedna z významných osobností vývoje první etapy novodobého profesionálního loutkového divadla.
Profesní peripetie a osudy Karla Hlavatého byly do značné míry ovlivněny tím, že se narodil do rodiny, kterou tvořila dominantní matka, hlásící se k německé národnosti, a submisivnější otec, hlásící se k národnosti české. Jejich syn byl poznamenán nejen událostmi doby, kterou rodiče zákonitě vnímali odlišně, ale i osobní nucenou účastí ve druhé světové válce. Kvůli politice vládnoucí strany v padesátých a šedesátých letech 20. století už jako zralý umělec neustále zápasil s podezřením a stigmatem „nespolehlivosti“.
Karel Hlavatý studoval Vysokou školu ekonomickou v Praze, kterou však nedokončil. Těsně po válce soukromě vyráběl loutky, společnost Uměna v roce 1950 uvedla na trh třicet typů 35 cm vysokých loutek vyrobených podle jeho návrhů. Svoji profesionální dráhu zahájil 2. 1. 1951 v Krajském oblastím loutkovém divadle v Karlových Varech (KOLD) jako jevištní mistr, podle potřeby dělal také osvětlovače, řidiče autobusu, technologa… Hlavatý měl organizační talent, multidisciplinární schopnosti, značné osobní charisma a potřebnou racionalitu.
V srpnu 1951 nastoupil do Loutkového divadla Radost v Brně jako technolog a výtvarník, postupně se vypracoval na šéfa výpravy i šéfa umělecko-technického provozu. Tím začala pověstná první dekáda tvorby LD Radost, kdy tým s režisérem Josefem Kalábem a výtvarníky Jarmilou Majerovou a Karlem Hlavatým zanechal výraznou stopu v dějinách moderního profesionálního loutkového divadla. Hlavatého jméno je v soupisu inscenací už v roce 1950, kdy se spolu s J. Lukešem a J. Majerovou podílel na výpravě hry Veselá medvíďata (a: M. Polivanová, 1950). Od roku 1952 až do roku 1955 realizoval spolu s Jarmilou Majerovou prakticky veškeré výpravy k novým inscenacím. Dvě z nich se staly podstatnou součástí historie novodobého profesionálního loutkářství. V. Cinybulk se ve své recenzi k inscenaci Zlatovláska (a: J. Kainar, 1953) v Čs. loutkáři 1953 zmiňuje o významném podílu J. Majerové na působivost loutek a pokračuje: „Na realizaci a konstrukčním promyšlení měl pak hlavní podíl další významný pracovník Radosti Karel Hlavatý (…) Každá loutka byla domyšlený celek i charakteristikou rukou a nohou, např. pavoukovitost zlého krále, nebo mladická ztepilost Jiříkova…“
Dalším, ještě přesvědčivějším příkladem byla inscenace Tajemství zlatého klíčku (a: E. Borisová, úp. a texty písní: J. Kainar, s: J. Majerová a K. Hlavatý, r: J. Kaláb, 1955), až do československé premiéry v Radosti považovaná na jevištích tuzemských loutkových divadel za technicky nehratelnou (Jan Malík). Dobové dokumenty vypovídají o ohromující vynalézavosti technologa, o mimořádné stylové jednotě inscenace, v níž vystupují herci spolu s loutkami (hlavně javajkami), o výpravě plné fantazie a invence, s řadou trikových loutek a jejich (převážně maňáskových) dublérů. Hlavatý především racionálně vyřešil konstrukci a technologii scény, na níž se setkávali herci i loutky různých typů dokonce „na třech horizontálách, aniž by opustili jeviště“ (z recenze Jana Skácela). Inscenace ohromila českou i světovou loutkářskou veřejnost a stala se skutečnou legendou.
Od roku 1958 pracovali K. Hlavatý a J. Majerová už samostatně, až na jednu výjimku, inscenaci Zakletý kačer (a: M. Kannová, 1959). Z téhož roku je třeba připomenout ještě hru Brokát, princ z pohádky (a: V. Sojka, r: J. Kaláb, 1958), kde nejvýraznější krom pozoruhodné Kalábovy režie byly právě Hlavatého loutky, neobyčejně štíhlé, s úmyslně zmenšenými rozměry hlaviček proti tělům, a naopak prodlouženými pažemi, čímž výtvarník podtrhl nadnesenost gest rokokových hrdinů. Do svého odchodu z Radosti 31. 7. 1959 se podílel na patnácti inscenacích, vedl zásadní přestavbu jeviště a zákulisí Radosti, projektoval v Brně-Táboře výstavbu loutkového divadla jako možnou pobočku Radosti (posléze loutkové divadlo Jitřenka, dnes Polárka) v Tučkově ulici.
Po odchodu z Brna se Hlavatého jméno objevilo v programu pražského divadla S+H ke hře Velegrandteátr Spejbl, kde figuruje jakožto „vedoucí výpravy“ (zřejmě šéf výpravy nebo výroby). V sezóně 1960–1961 se vrátil zpět do KOLD Karlovy Vary (šéf výpravy), v roce 1960 přejmenovaném na Západočeské loutkové divadlo. Zde vznikla v Hlavatého výpravě satirická groteska a divadlo masek Král Lávra (a: K. Havlíček Borovský, úp. a r: B. Svatoň, 1961). V roce 1963 přešel po zrušení Západočeského loutkového divadla do Plzně. Kromě funkce umělecko-technického šéfa se jeho jméno nachází u výpravy pro hru Míček Flíček (a: J. Malík, 1962). Rok nato v Plzni zrežíroval hru Cassietti (a: O. Augusta, 1963). Od podzimu 1964 přešel Hlavatý do Středočeského loutkového divadla v Kladně, kde připravil návrhy a realizaci loutek do inscenace Kublaj Chán (a: V. Nezval, 1964), dále výpravy k hrám Medvídek Ťupínek (a: J. Wilkowski, 1965), Vodník Pivoda (a: F. Langer, 1965) a v témže roce napsal a režíroval svoji hru Kytka z pouti (literárně pantomimické pásmo pro dospělé). V jeho výpravě i režii vznikla mj. Pohádka z kolotoče (a: C. Štítnický, 1966), realizoval výpravu k inscenaci Edudant a Francimor (a: K. Poláček, 1967) a navrhoval výpravu a režíroval inscenaci Krása nevídaná (a: J. Speranskij, 1967). Na podzim téhož roku se nakrátko vrátil do Brna. V Loutkovém divadle Radost vytvořil výpravu ke dvěma inscenacím režiséra Jiřího Jaroše – Pohádka o princezně a sedmi bohatýrech (a: F. Pavlíček, 1967) a Tajemství zlatého klíčku (a: E. Borisová, 1968).
Hlavatý spolupracoval i s amatéry, např. Loutkové divadlo Jitřenka uvedlo v jeho výpravě scénickou montáž Na vandru, Vdávalo se motovidlo (a: J. Lípa, 1968) a zúčastnilo se s ní i Loutkářské Chrudimi.
V této době už začal mít Karel Hlavatý pracovní kontakty v Norsku, a tak počátkem roku 1969 Československo natrvalo opustil. V následujících dvaceti letech se věnoval scénografii, režii, navrhoval a technologicky řešil loutky do mnoha inscenací téměř ve všech norských divadlech, v nichž působil i jako instruktor.
V roce 1970 vytvořil pro Det Norske Teatret inscenaci Měsíc nad maringotkami (scénář, režie, výprava včetně loutek a rekvizit), považovanou za zcela mimořádnou, „kde pohyb, hudba, obraz a fantazie (beze slov!) vytvořily vyšší jednotu; představení zcela odlišné od toho, na co jsme tu byli zvyklí“… (Citace z medailonu v programu Det Norske Teatret k inscenaci hry M. Bulgakova Molière, 1980). Pro téže divadlo připravil ještě Dobrodružný kolotoč (režie) a od roku 1971 inscenoval v Oslo Nye Teater několik her převážně pro děti. Mezi tituly najdeme i Saint-Exupéryho Malého prince (scénografie, 1975.) Za pozoruhodné inscenace, které pro toto divadlo výtvarně navrhl a režíroval, jsou považovány Undine (a: J. Giraudoux, 1977), Intermezzo (a: J. Giraudoux, 1977) a Molière (a: M. Bulgakov, 1980).
Hlavatý postupně spolupracoval téměř se všemi divadly nejen v hlavním městě Oslu, ale působil i na několika scénách západního Norska (Vestlandet). Jeho umělecká erudice a profesionální kapacita byla obrovská. Ve Vestlandske Teatersenter uskutečnil řadu projektů pro děti a mládež, připravil rozsáhlou zájezdovou činnost pro Sogn og Fjordane Teater, v letech 1977–1978 byl technickým konzultantem a uměleckým ředitelem Hordaland Teater v Bergenu, kde koncipoval skladbu repertoáru pro děti a mládež, tematicky vycházející z norské mytologie. Jedněmi z posledních Hlavatého inscenací byly Kráska a zvíře (Oslo Nye Teater, 1987, scénografie) a Deník Anne Frankové (Sogn og Fjordane Teater, 1987, scénografie), zcela poslední jeho hra Jednou nebylo nic (a: K. Hlavatý, 1988) vychází z norské mytologie a je o vzniku země. Její premiéry už se ovšem nedožil.
V letech 1969–1987 byl lektorem na Státní vysoké škole pro umění a design v Oslu. Jeho umělecká měřítka měla zásadní vliv na výuku studentů, kteří předávali jeho odkaz dál a formovali následný vývoj dramatického umění v Norsku. Hlavatého pedagogická činnost byla proslulá nejen v oblasti norského profesionálního divadla, ale i v nesčetných seminářích a přednáškách pro amatérské loutkáře.
V roce 1970 vytvořil pro norskou televizi dětmi později nesmírně oblíbeného hrdinu, panáčka Titten Tei. Oblíbených marionet pro norské televizní vysílání pro děti vytvořil víc, tato loutka je „nejslavnější“.
Osobnost Karla Hlavatého zaujímá v norských divadelních kruzích tak významné postavení, že byl v září 1999 z podnětu výboru norské UNIMA založen Fond na paměť Karla Hlavatého. Finanční prostředky jsou určeny především pro stipendia nadaným studentům v oboru či pro studijní cesty a projekty. Je typické, že jeden z článků v časopisu Ånd i hanske (v překladu Oživená rukavice) o K. Hlavatém nese název „Čech, který ukázal Norům loutkové divadlo v novém pohledu“.
Výběr z literatury:
CINYBULK, Vojtěch. Studijní zájezd loutkářské katedry AMU do Brna. Čsl. loutkář. 1953, č. 7, s. 154–156.
HLAVATÝ, Karel. Dukketeater. Norsko. 1970.
HLAVATÝ, Karel. Kytka z pouti 1965, scénář a režijní kniha. Archiv divadla Radost Brno. 1965.
KAPLAN, Blanka. Fond na paměť Karla Hlavatého v Norsku. Loutkář. 2000, č. 1, s. 7.
KNÍŽÁK, Milan. Encyklopedie výtvarníků loutkového divadla v českých zemích a na Slovensku od vystopovatelné minulosti do roku 1950, A–L. Hradec Králové: Nucleus. 2006. ISBN 80-86225-87-9.
LANGER, Karel, MAJEROVÁ, Jarmila, HLAVATÝ, Karel. Bábky a bábkové divadlo. Martin: Matica slovenská. 1952.
MATOUŠEK, Mirko. Malá splátka na dluh. Loutkář. 1999, č. 4, s. 149.