(24. 9. 1911, Soběšice – 15. 4. 1975, Strakonice)
Zakladatel, principál, režisér a příležitostný výtvarník loutkářského souboru Radost ve Strakonicích. Civilním povoláním zubní laborant.
S loutkovým divadlem se seznámil díky svým starším sourozencům, pro které bylo hraní s improvizovanými loutkami oblíbenou zábavou. Skutečné loutkové divadlo poznal ve Strakonicích, kam rodina v roce 1919 přesídlila. Bylo to divadlo Antonína Kopeckého. Navštěvoval také divadlo Antonína Lagrona, kterému směl pomáhat stavět a bourat jeviště a občas i podržet loutku. S oblibou také hrával na kamarádově rodinném loutkovém divadélku.
V roce 1938 se oženil, opustil zaměstnání zubního laboranta a převzal po rodičích vedení strakonického hostince U tří lip. Náhoda probudila dětskou lásku. Stálým návštěvníkem hostince byl starý ochotník Václav Štěpán, kterému k osmdesátinám secvičil Křešnička s přáteli loutkové provedení Strakonického dudáka (a: J. K. Tyl). Představení mělo úspěch nejen u pana Štěpána, a tak se U tří lip celkem pravidelně provozovalo loutkové divadlo s loutkami velkými 25 cm. Hrálo se v úterý, kdy byl zavírací den, divadlo se postavilo mezi dveřmi sálu a o diváky nebyla nouze. To bylo v letech 1942–1944, pak byly loutky uloženy na půdu. Po komunistickém převratu musel Alois Křešnička opustit živnost a v roce 1950 se vrátil k profesi zubního laboranta.
Zahálející loutky nicméně Křešnička na popud Karla Lebedy, někdejšího návštěvníka představení U tří lip, brzy oprášil. Lebeda zajistil hrací prostor v Okresní nemocenské pojišťovně a sehnal pár zájemců o hraní. A tak se 16. prosince 1950 zrodil loutkářský soubor Radost, jehož první inscenací byla Sněhurka a 7 trpaslíků (a: A. Křešnička). Alois Křešnička, mezi loutkáři jmenovaný Aloisek, se stal principálem souboru. Napsal několik her v klasickém stylu, byl kmenovým režisérem, a když bylo třeba, vytvořil i loutky. Radost hrála pravidelně, v roce 1951 se přestěhovala do bývalé restaurace Oskořínka a dostala nové 50 cm velké marionety. V roce 1954 získala stánek v restauraci U Lišků a v roce 1961 zakotvila v novém kulturním domě, kde pak působila až do roku 2010.
Soubor Radost pod vedením A. Křešničky pracoval v tradičním marionetářském stylu. Hrál loutkami z fundusu a repertoár nevybočoval z prvorepublikové tradice. Brzy se však objevily pokusy o náročnější přístup. Pro inscenaci Bacilínek (a: K. Driml, 1952) a domácí pásmo Povídání o zubárně (1955) vytvořil Křešnička loutky sám. Také Prince Brokáta (a: V. Sojka, 1958) nejen režíroval, ale vytvořil i loutky. Snaha udělat parádní inscenaci vedla k rozhodnutí uvést na scénu Rusalku (libreto J. Kvapil, s využitím hudby A. Dvořáka). Soubor věnoval přípravě mimořádnou péči. Úspěšná premiéra se konala v únoru 1959, ale na krajské přehlídce v roce 1961 porota Rusalku doslova rozcupovala. Ke cti principála i celého souboru svědčí, že si vzali kritiku k srdci a že se snažili hrát jinak. K tomu patrně přispělo i to, že se principál zúčastnil v roce 1960 týdenního kurzu pro vedoucí loutkářských souborů, konaného při Loutkářské Chrudimi.
Obrat v inscenační praxi předznamenaly inscenace Dřevěný vojáček a jeho přátelé (a: Z. Bezděk, 1962) a O bílé huse a modré housence (a: M. Zelenka, 1963), obě v Křešničkově režii. Tady je třeba připomenout, že již v roce 1957 se Křešničkovi podařil důležitý tah. Přivedl do Radosti svého synovce Josefa Křešničku a pověřil ho napsáním hry pro loutky. V následujících letech Josef v psaní pokračoval, jeho dramatické pokusy většinou režíroval Alois a postupně se rozvíjela tvůrčí spolupráce. Ještě jeden důležitý impuls ovlivnil další tvorbu Radosti. V roce 1963 začal syn A. Křešničky Ivan experimentovat s technikou černého divadla. Tato technika se poprvé uplatnila v inscenaci A. Křešničky Ranč X v kruhu (a: V. Cinybulk, 1964). Černé divadlo, vzápětí obohacené o luminiscenci, souboru učarovalo. V roce 1966 zkomponoval A. Křešnička ze dvou drobných scének Josefa Křešničky a Cinybulkovy pantomimy pásmo Barevné pohádky. Bylo uvedeno na 15. loutkářské Chrudimi, získalo palmu vítězství a mnoho pochvalných slov. Následující rok jela Radost na Loutkářskou Chrudim s Kainarovou Zlatovláskou, ale tentokrát režisér Křešnička šlápl trochu vedle, když použil nekvalitní playback. Úspěch Barevných pohádek otevřel Radosti cestu do zahraničí. V roce 1967 vyjela do NDR a rok nato na 1. mezinárodní loutkářský festival do maďarské Békéscsaby s inscenační novinkou Toman a lesní panna (libreto J. Křešnička, r: A. Křešnička). Přivezla si pohár za 1. místo, k němuž si navíc Alois Křešnička vysloužil poklonu i od S. V. Obrazcova. Tomana zahráli strakoničtí v roce 1969 na Loutkářské Chrudimi, opět s mimořádným ohlasem. Touto inscenací dosáhl Alois Křešnička pomyslného vrcholu. Jeho režijní rukopis se vyznačoval řádem, jemným humorem a lyrickou notou.
K zásluhám A. Křešničky je třeba přičíst podíl na vzniku festivalu Skupovy Strakonice (poprvé 1965) a to, že dával příležitost dalším členům souboru jak v režii, tak autorsky. Včas si dokázal vychovat nástupce ve svém synovi Ivanovi.
Ke stému výročí narození Aloise Křešničky, zakladatele, principála, režiséra i autora Radosti, mu byla v roce 2011 U Mravenčí skály, kam mezitím soubor Radost přesídlil, odhalena pamětní deska, vytvořená jeho vnukem Vítem Matasem. Za zmínku stojí televizní medailon natočený s A. Křešničkou v roce 1970 českobudějovickým studiem.
Výběr z literatury:
25 let loutkové scény Radost. Almanach. Strakonice: DK ve Strakonicích. 1975.
RICHTER, Luděk. 50 Loutkářských Chrudimí. Praha: Dobré divadlo dětem a IPOS. 2001. ISBN 8090297501 (DDD), 807068156X (IPOS).
CÍSAŘ, Jan a kol. Cesty českého amatérského divadla. Praha: IPOS. 1998. ISBN 80-7068-129-2.
Dvacet let Radosti 1950–1970. Almanach. Strakonice: DK ROH Strakonice. 1970.
HANKOVEC, Milan. Významní rodáci Strakonicka. Strakonice: Milan Hankovec. 2005. ISBN 80-239-6370-8.
CHUDOBOVÁ, Kateřina. Loutková scéna Radost ve Strakonicích (1950–1989). Diplomová práce. Olomouc: Filosofická fakulta University Palackého. 2014.
ŠRÁMKOVÁ, Vítězslava, VALENTA, Jiří a kol. Místopis českého amatérského divadla. Díl 2, N–Ž. Praha: IPOS. 2002.
ISBN 80-7068-155-1.
NOVÁK, Jan. Fenomén českého loutkářství. Praha: KANT. 2016. ISBN 978-80-7437-205-6.
Padesát let radosti s Radostí. Almanach. Strakonice: Radost Strakonice, o. s. 2000.
Příliš krátká čtyřicítka. Almanach. Strakonice: DK ČZ Strakonice. 1990.
REŽNÝ, Josef. Dvacetiletá RADOST. Čsl. loutkář. 1970, č. 11, s. 219.