(30. 3. 1943, Uherské Hradiště – 18. 3. 2015, Hradec Králové)
Režisér a vysokoškolský pedagog, umělecký šéf divadla DRAK, dlouholetý vedoucí Katedry alternativního a loutkového divadla DAMU Praha, průkopník tzv. alternativního loutkového divadla.
Po studiích na gymnáziu v Nymburce nemohl z politických důvodů studovat, nastoupil do učení jako mechanik-nástrojář do továrny Metra v Praze na Vinohradech. Se spolužáky založili divadelní kroužek ZkraDiPo (Zkrachovalé Divadlo Poezie). Svým výkonem zaujal principála souboru Paravan J. R. Picka a stal se členem Státního divadelního studia, které zastřešovalo i Semafor a Činoherní klub. Po uvolnění politických poměrů se rozhodl studovat na loutkářské katedře DAMU, nejprve loutkoherectví, posléze režii.
Pedagogovi Františku Štěpánkovi asistoval v Městském divadle na Vinohradech, čímž získal činoherní průpravu. To mu pomohlo odpoutat se od vžité představy loutkového divadla jako do sebe uzavřeného žánru. Ve čtvrtém ročníku se stal oblíbeným žákem Erika Kolára, který na něj měl rozhodující vliv. V roce 1966 ho nechal absolvovat v Malém divadle v Českých Budějovicích inscenací podle Jana Wericha Tři veteráni, seznámil ho s Alfrédem a Emilem Radokovými a smluvil mu externí spolupráci s rozhlasem, hlavní redakcí pro děti a mládež. V krajském studiu v Českých Budějovicích pak Kroft a natáčel krátké pohádky. V srpnu 1968 vysílal spolu s kolegy po telefonních linkách přes Linec protiokupační reportáže. To pro něj později znamenalo zákaz vstupu do médií a znovu se ocitl u loutek v Malém divadle v Českých Budějovicích. V klidu však nemohl pracovat ani tam.
V roce 1971 mu nabídl angažmá ředitel Východočeského loutkového divadla DRAK v Hradci Králové Jan Dvořák, s nímž se znali ze studií na DAMU. V té době už renomované divadlo poskytovalo vnitřně svobodné prostředí, kde bylo možné pracovat naplno a vymezovat se vůči totalitnímu režimu. Kroftovou první hradeckou inscenací, oceněnou na festivalu Skupova Plzeň, byla Princezna s ozvěnou (a: V. Pospíšilová, 1970). Následovaly další úspěšné drakovské inscenace: Jak se Petruška ženil (a: Z. Říha, 1973), Enšpígl (a: J. Bártek, 1974), Popelka (a: J. Vladislav a kol., 1975), Jak se na co hraje (a: I. Hurník, 1975), Hadrián z Římsů (a: V. K. Klicpera, 1976), Šípková Růženka (a: P. I. Čajkovskij a kol., 1976), Unikum – Dnes naposled! (a: J. Plachetka, 1978). Kroftovo první období v DRAKu se vyznačuje objevováním výrazových prostředků loutkového divadla, fascinací společné akce loutky a herce, herce a předmětu, zkoumáním bohatosti scénického jazyka i jeho poetického náboje.
Na začátku 70. let ještě režíroval v Malém divadle v Českých Budějovicích, např. Křesadlo (a: H. Ch. Andersen a M. Pavlík, 1971), Setkání s Dionýsem (a: I. Pilný a kol., 1971), Mastičkář (a: J. Kopecký, 1971), Sluha a tři mušketýři (a: A. Dumas a J. Středa, 1972), a pohostinsky také v Divadle dětí Alfa Plzeň, v Radosti v Brně, např. Jdi tam – nevím kam, přines to – nevím co (a: M. Pavlík, 1972), Johanes doktor Faust (a: J. V. Dvořák a J. A. Novotný, 1976), Haló, Jácíčku! (a: D. Mrázková, 1977), v Naivním divadle v Liberci, např. O černém klobouku a duhovém míči (a: P. Vašíček, 1974), Máj (a: K. H. Mácha, 1976).
V roce 1975 se zúčastnil prvního mezinárodního projektu: divadlo DRAK spolu s polským Teatrem Lalek Marcinek v Poznani a Krajským bábkovým divadlem v Banské Bystrici nastudovalo inscenaci Jánošík (a: J. V. Dvořák, K. Miłobędzka, K. Brožek, J. Mokoš, 1975). Z tvůrců se na ní kromě Krofty režijně podíleli Wojciech Wieczórkiewicz a Karel Brožek.
Mezi léty 1976–1979 působil Krofta v pražském Divadle Spejbla a Hurvínka, kam ho pozval Miloš Kirschner, aby představil postavy Spejbla a Hurvínka v jiných souvislostech. Připravil tu dvě inscenace: Katastrofa v katastru O – Spejblovy katastrofóry pro dospělé aneb Hurvínkova cesta k protinožcům (a: Jiří Plachetka a Miloš Kirschner, 1977) a Galakoncert u Spejblů (a: kolektiv, 1979).
Vrcholná fáze Kroftovy tvůrčí práce nastala v 80. letech 20. století, kdy se v roce 1981 stal uměleckým šéfem DRAKu. V Hradci Králové se tehdy potkal s osobnostmi činoherního divadla, které ovlivnily jeho další tvůrčí počiny – s režisérem Janem Grossmanem, dramaturgem Miloslavem Klímou a režisérem Miroslavem Krobotem. Ve Studiu Beseda (1980–1984), zkušebně Divadla Vítězného února v Hradci Králové, vznikly odvážné inscenace, často s politickým podtextem, mísící činoherní a loutkové divadlo. K nejvýraznějším počinům tohoto Kroftova období patří inscenace …na Candida (a: Voltaire, M. Klíma, J. Krofta, P. Matásek, Studio Beseda, 1980), Zlatovláska (a: J. Kainar, Divadlo DRAK, 1981), Pastýřka putující k dubnu (a: R. Jeffers, J. Grossman, M. Klíma, J. Krofta, P. Matásek, J. Vyšohlíd, Studio Beseda, 1982), Sen noci svatojánské (a: William Shakespeare, Divadlo DRAK, 1984), Píseň života (a: Jevgenij Švarc a kol., Divadlo DRAK, 1985), Prodaná nevěsta (a: Karel Sabina, Divadlo DRAK, 1986).
Souběžně s uměleckým vedením DRAKu působil Krofta režijně i v zahraničí, zejména v dánském Odense Theatre. Zde nastudoval Three Musketeers (a: A. Dumas, 1984), The Ballad of the Heart (a: M. Klíma, J. Krofta, P. Matásek, 1986) a uvedl do života česko-dánský projekt Královna Dagmar (a: Ludvík Kundera, Miloslav Klíma, Odense Theatre, Dánsko, 1988 a DRAK Hradec Králové, 1988). Pro Kroftovu mezinárodní spolupráci byla podstatná také inspirace finským národním eposem-mýtem Kalevala, ze kterého vytěžil hned čtyři samostatné inscenace. V Teaterri Mukamaksen (Tampere, Finsko, 1984), Spare Parts Puppet Theatre (Perth, Austrálie, 1985) a DRAKu (Hradec Králové, 1986 a 1987). Později inicioval např. mezinárodní workshop na biblické téma Babylonská věž ve spolupráci Divadla DRAK, Mezinárodního institutu figurálního divadla Hradec Králové, DAMU Praha a Institutu International de la Marionnette Charleville-Mézières (Francie, 1993) a česko-japonský projekt adaptace Shakespearovy tragédie Romeo a Julie s názvem Mor na ty vaše rody!!! ve spolupráci Divadla DRAK, Mezinárodního institutu figurálního divadla Hradec Králové, DAMU Praha a The Japan Foundation (2001).
Krofta dospěl ke specifickému přístupu k loutkám, který se stal jeho tvůrčím krédem: „Animovat neznamená pohybovat, ale dávat duši – od latinského slova anima. Vdechnout duši předmětu není totéž jako udělat perfektní kopii něčeho. Dobrý animátor není ten, kdo dokáže, aby loutka nabrala kousek špagety na vidličku. To je řemeslo. Umělec nás musí přesvědčit, že každá věc, které se dotkne, je živá, obdařená duší, kterou animátor právě objevil. Loutka musí být použita jen tehdy a tam, kde bude plně funkční, kde dokáže to, co nemůže udělat živý herec.“ Umění pro něj nebyla nápodoba skutečnosti, ale nové užití elementů skutečnosti. Byl přesvědčen, že každé představení může být mnohastupňové – každý divák si ve svém prožitku dojde do patra, na které stačí. Při inscenační tvorbě kladl důraz na jevištní výrazové prostředky, interakci režiséra s výtvarníkem, dramaturgem a herci. K jeho inscenacím neodmyslitelně patřily nejen loutky, ale taky živě hraná hudba a humor.
V období 1990–2011 působil jako pedagog a vedoucí katedry alternativního a loutkového divadla DAMU. Za koncepci a realizaci projektu katedry obdržel v roce 1991 od Českého střediska UNIMA jako historicky první laureát cenu UNIMA. Roku 1993 založil v Hradci Králové Mezinárodní institut figurativního divadla. V letech 1993–1998 byl proděkanem DAMU pro zahraniční záležitosti. Pedagogicky působil také ve Francii a Norsku. V roce 1994 získal titul profesora.
Roku 2010 se stal náměstkem primátora města Hradce Králové pro kulturu, sport a cestovní ruch (nestraník za Volbu pro město), o čtyři roky později mandát obhájil a působil jako řadový zastupitel (nestraník za HDK – Hradecký Demokratický Klub).
V březnu 2013 mu Herecká asociace udělila Cenu Thálie 2012 za dlouholeté mistrovství v oboru loutkového divadla. Stal se tak historicky prvním laureátem této ceny (spolu s Divadlem Spejbla a Hurvínka).
Výběr z literatury:
BEZDĚK, Zdeněk, ČESAL, Miroslav, KLÍMA, Miloslav. DRAK – almanach k 25. Výročí založení divadla. Hradec Králové: VLD DRAK. 1983.
DVOŘÁK, Jan (ed.) DRAK / Mezinárodní institut figurálního divadla. Praha: Pražská scéna ve spolupráci s Divadlem DRAK a Japan Foundation. 2001. ISBN 80-86102-18-1.
DVOŘÁK, Jan (ed.). Josef Krofta – Babylónská věž. Praha: DRAK, Kulturní systém Via Praga a Pražská scéna. 1993.
DVOŘÁK, Jan (ed.). Josef Krofta – Inscenační dílo. Praha: Pražská scéna. 2003. ISBN 80-86102-28-9.
KLÍMA, Miloslav a kol. Studio Beseda (Setkání režisérů – Jan Grossman / Miroslav Krobot / Josef Krofta). Praha: Pražská scéna ve spolupráci s Výzkumným pracovištěm Katedry alternativního a loutkového divadla DAMU Praha. 2013. ISBN 978-80-86102-79-5
KOLÁŘ, Jan, KERBR, Jan. Velký rozhovor s Josefem Kroftou. Divadelní noviny. 2011, příloha č. 22. Dostupné z http://www.divadelni-noviny.cz/velky-rozhovor-s-josefem-kroftou
MALÍKOVÁ, Nina. Fenomén Josef Krofta. Loutkář. 2013, č. 5, s. 24–30.
MALÍKOVÁ, Nina. Fenomén Josef Krofta. Loutkář. 2013, č. 6, s. 16–20.
NEKOLNÝ, Bohumil. Studiové divadlo a jeho české cesty. Praha: Scéna. 1992. ISBN 80-85214-10-5.