(23. 5. 1956, Praha)
Loutkářská, kostýmní a scénická výtvarnice, pedagožka a vedoucí kabinetu scénografie na Katedře alternativního a loutkového divadla DAMU, lektorka a porotkyně na českých loutkových festivalech. Významná je její spolupráce s Josefem Kroftou nebo Ctiborem Turbou. Zabývá se zejména výtvarným divadlem a divadlem loutky a herce.
Mezi lety 1971–1975 studovala obor tvarování hraček a dekorativních předmětů na Střední uměleckoprůmyslové škole v Praze, následně v letech 1976–1980 vystudovala obor výtvarnictví a technologie na katedře loutkářství DAMU.
Během studia byla v rozmezí let 1974–1977 členkou Loutkového divadla Jiskra, kde působila ze začátku jako elévka loutkoherectví a později i jako scénografka.
Její absolventskou inscenací byl Knoflík pro štěstí v režii Karla Makonje v Divadle dětí Alfa Plzeň (a: J. Wolker, 1980). Základní dramatický konflikt vyjádřila odlišným typem loutek. Zatímco loutky dětí byly marionety, dospělé hráli živí herci v nadsazených kostýmech, díky kterým herci sami vypadali jako loutky.
Po škole nastoupila na období 1980–1981 jako scénografka do Krajského bábkového divadla v Banské Bystrici a v letech 1986 a 1987 působila jako vedoucí výpravy Divadla dětí Alfa v Plzni. Po většinu své kariéry ale tvořila bez stálého angažmá ve spolupráci s nejrůznějšími divadly a režiséry v České republice, ale i v zahraničí. Její práci měli možnost vidět diváci na Slovensku, v Polsku, Rakousku, Německu, Švýcarsku, Francii, Estonsku nebo třeba v Japonsku.
Kromě loutkového divadla navrhuje scénografii nebo kostýmy i pro činoherní, operní, alternativní nebo pohybová inscenace. Nenechává se přitom žánrově omezit, ze značného rozpětí výrazně čerpá a jednotlivé žánry obohacuje o prvky z těch ostatních. Její styl je přesto natolik suverénní a osobitý, že nabídka spolupráce ze strany inscenačního týmu je jasně motivována. Nejčastěji je Marečková pověřena zobrazováním surreálného, vymknutého, fantaskního světa. Jako příklad poslouží činoherní inscenace Ubu králem (a: A. Jarry, r: P. Kracik, 1985) v Činoherním studiu v Ústí nad Labem, v níž k hercům přistupovala jako k loutkám, měnila kostýmem jejich siluety pomocí různých hygienických předmětů, které na ně vršila. Použitím věcí jako jsou pleny, gumové zvony nebo toaletní papír se jí povedlo asociativně do inscenace vložit i rovinu zápachu.
Již od počátku své profesní dráhy byla ovlivněna rozvojem tzv. akční scénografie a kvasící atmosférou v loutkovém divadle 70. a 80. let, kdy čeští tvůrci takřka určovali mezníky vývoje moderního loutkového divadla svými invenčními až protestními nápady. Sama k rozvíjení nových možností přístupu k loutkám a výpravě v loutkovém divadle velmi přispěla. Hlavním znakem její tvorby je zdůrazňovaná věcnost, materiálnost objektů. Věci každodenní potřeby jsou používány jako loutky, nebo alespoň přiznaně tvoří jejich části.
Ačkoliv má osobitý autorský rukopis, nesnaží se výtvarné ladění inscenace vtěsnat do svazující jednotvárnosti. Naopak, dalším typickým rysem její tvorby je mnohost a rozmanitost. Kombinuje různé typy loutek, odlišné materiály, rozličné styly. U inscenací The Beatles aneb Kurs angličtiny pro pokročilé (a: J. Krofta, J. Vyšohlíd, J. Bílek, I. Marečková, 1991) ve Východočeském loutkovém divadle DRAK nebo Steny plzeňské mučírny aneb Obutý pes a jiné poklesky (a: J. Scheibl, r: T. Dvořák, 1995) v plzeňském divadle Alfa byla každá epizoda jinak výtvarně zpracována, požadavek rozmanité mnohosti tak vycházel již z původní dramaturgicko-režijní koncepce.
Svou bohatou fantazii a důmysl uplatňuje i při vymýšlení dynamických, měnících se scénických řešení. Výprava pro ni není jen ilustrující dekorací, rámující dění na jevišti, ale partnerem herce, významy jsou scénografii dodávány až hereckou akcí a mohou se tak variabilně obměňovat v průběhu představení. Při řešení kostýmů v případě potřeby neváhá do jednoho kostýmu obléct více herců. Například v inscenaci Hobit (a: J. R. R. Tolkien, 1983), kterou připravovala se Ctiborem Turbou a studenty KALD DAMU, se na dvojí podobě Medděda podíleli dva herci společně zabalení do molitanu a drak Šmak vznikal přímo na scéně nafouknutím igelitového pytle, který vedlo pět herců, tři z nich zároveň fungovali jako Šmakovy hlavy.
Spolupráce se Ctiborem Turbou a jeho spolkem Alfred & spol. nejen na inscenaci Deklaunizace (a: P. Byland, 1986) obohatila její tvorbu o další častý motiv, a sice klaunství a cirkusovou hravost, které uplatnila například v Cirkuse Humberto (a: E. Bass, 1987) v Divadle pracujících Most v režii Bořivoje Srby nebo v Srdci na dlani (a: B. Luňáková, 1992) v Divadle Alfa Plzeň v režii Tomáše Dvořáka. Ze spolupráce na pohybových inscenacích Komedie o skříni (a: C. Turba, 1982), Perpetuum Teatrobile (a: C. Turba, J. Fuksa, 1984), slavné Arše bláznů (a: C. Turba, 1989) nebo na operách Gianni Schicchi (a: G. Puccini, 1995) a Arlecchino oder die Fenster (a: F. Busoni, 1995), které se uváděly v Brémách, se inspirovala motivem masek z komedie dell’arte. Inspirace harlekýny a dalšími typy se promítla do výtvarného řešení loutkových inscenací Tragikomedie o donu Kryštofousovi a panince Rositě (a: F. García Lorca, r: T. Dvořák, 1994) v plzeňské Alfě, Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka (a: J. K. Tyl, r: V. Klemens, 2007) v ostravském Divadle loutek, ale i do tvorby pro činoherní inscenaci Hany Burešové Létavý lékař aneb Proměny Harlekýnovy (a: Molière, H. Burešová, Š. Otčenášek, 1996) pro Divadlo Na Zábradlí.
Přes veškerou zálibu v prvcích spojených s komediantstvím se Marečková rozhodně nevyhýbá vážným tématům. V inscenaci Karla Makonje pro divadlo Minor Nebe nad Andělem (a: J. Topol, 1997) vytvořila koláží nejrůznějších masek objektů i loutek vesměs laděných do naléhavého expresionismu metaforu rozpolceného světa drogově závislého hlavního hrdiny. Podílela se na mezinárodním projektu divadla DRAK Mor na ty vaše rody!!! (a: W. Shakespeare, 1999) vycházejícím z Romea a Julie, pro který vytvořila orientálně laděné loutky bunraku. S loutkovým zpracováním Shakespeara se zdárně popasovala i při drakovském Hamletovi (a: W. Shakespeare, 2004), tentokrát pod režijním vedením Jiřího Vyšohlída.
Spolupracovala s mnoha významnými režiséry nejen loutkového českého divadla, například s Josefem Kroftou, Karlem Makonjem, Tomášem Dvořákem, Ctiborem Turbou, Hanou Burešovou, Zbyňkem Srbou nebo Vladimírem Strniskem.
Při navrhování scény k inscenacím, u nichž byla autorkou kompletní výpravy, často používala princip stavebnicového opakování jednoho základního prvku, pomocí něhož byly vystaveny různá dějiště a další významy. V inscenaci Csikos Mese (a: J. Vyšohlíd, I. Marečková, 2009) se vršeným prvkem stal žebřík, u Karnevalu na popravisku aneb Láska a vášeň v pikantných príbehoch Dekameronu (a: K. Brožek, 2013) v Bábkovém divadle v Košicích to byly obyčejné dveře suplující mučící pranýře.
V letech 1990–1994 a 1995–2003 působila jako pedagožka oboru scénografie na Katedře loutkového a alternativního divadla pražské DAMU, od roku 1999 zde vedla kabinet scénografie a roku 2003 byla jmenována docentkou.
Během svého působení na DAMU spolupracovala s katedrou nonverbálního divadla Ctibora Turby na Hudební fakultě a ateliérem výchovné dramatiky neslyšících na brněnské JAMU.
Od roku 2004 vede na festivalu loutkových amatérských divadel Loutkářská Chrudim scénografické semináře. Mezi lety 1998 a 2006 vytvářela pro festival profesionálních loutkových divadel Skupova Plzeň výtvarnou propagaci. Na obou festivalech rovněž několikrát byla součástí odborné poroty.
Její bohatá představivost, jasně rozpoznatelná ze suverénní výtvarnosti, se snoubí s řemeslnou zručností i znalostí, díky kterým jsou její nápady vždy dopodrobna promyšleny i z technické stránky: jak bude scénografie fungovat, jak budou loutky animovány apod. Nezřídka se tak podílí na interpretační koncepci. Neméně často se stará i o finální realizaci nebo grafickou propagaci.
Její práce byla prezentována na několika výstavách, mimo jiné v Salonu české scénografie v letech 1991, 1995, 2005, 2017, na výstavách Proměny – Divadelní výtvarnice na přelomu tisíciletí v Galerii kritiků v Praze roku 2008, Strings attached – The Living Tradition of Czech Puppet v Columbus Museum of Arts v americkém Ohiu v roce 2013 a na putovní výstavě České loutkové divadlo 3x jinak, která mezi lety 2015–2018 okouzlovala návštěvníky v Praze, Soulu, Hradci Králové, Tokiu i v Budapešti.
Výběr z literatury:
ČERMÁKOVÁ, Viktorie. Proměny: divadelní výtvarnice na přelomu tisíciletí. Praha: Česká organizace scénografů, divadelních architektů a techniků. 2008. ISBN 978-80-254-1725-6.
DVOŘÁK, Jan (ed). Mor na ty vaše rody!!!. Praha: Pražská scéna. 2001. ISBN 80-86102-18-1.
HULEC, Vladimír. Irena Marečková: scénografie. Plzeň: Divadlo ALFA. 1998.
MALÍKOVÁ, Nina. Shakespeare na loutkovém jevišti. Loutkář. 2016, č. 2, s. 100–104.
ZDEŇKOVÁ, Marie. Irena Marečková. Praha: Institut umění – Divadelní ústav. 2018. ISBN 978-80-7008-402-1