rozená Vykydalová (20. 8. 1963, Městečko Trnávka)
Herečka, scenáristka, režisérka, občasná scénografka, vedoucí dětských souborů, učitelka Dramatické školičky ve Svitavách, zakládající členka Společenství pro pěstování divadla pro děti a mládež Dobré divadlo dětem.
Po absolvování gymnázia v Moravské Třebové a střední školy sociálně-právní v Brně pracovala jako metodička Okresního kulturního střediska Svitavy a v Institutu dětí a mládeže při Ministerstvu školství ČR v pražské Grébovce. Roku 1992 založila při Středisku kulturních služeb města Svitavy Dramatickou školičku, v níž dodnes učí.
Divadlu se začala věnovat jako herečka v letech 1983–1987 v ochotnickém souboru Městečka Trnávka, kde po roce 1984 také režírovala tři inscenace s dětmi a mladými lidmi. Ovlivněna legendární Jindrou Delongovou, absolvovala v letech 1984–1986 lidovou konzervatoř dramatické výchovy v brněnských Lužánkách pod vedením Dany Svozilové a Sylvy Mackové a v letech 1986–1988 loutkářskou třídu východočeské lidové konzervatoře, vedenou Janem Dvořákem a Karlem Šefrnou, který se stal zásadním člověkem jejího dalšího divadelního směřování. Prošla též řadou seminářů na národních přehlídkách i jinde.
V letech 1987–1998 hrála s jedním z našich nejlepších loutkářských souborů, svitavským Céčkem. Už jako záskok za těhotnou Jitku Karkulíkovou v Edwardovi a v dalších šesti inscenacích, které se propracovaly i na Loutkářskou Chrudim (Jako pel…, Moře, Hamlet, V páté knoflíkové dírce, Bláhové pohádky a Bystrouška, liška), se projevila jako herečka s výrazným citovým vkladem, zpěvačka a multiinstrumentalistka, v Bystroušce, lišce i jako spolutvůrkyně dramaturgie; za herecký výkon v titulní roli Bystroušky obdržela na LCH 1998 cenu.
V sezóně 1988/89 založila při OKS ve Svitavách tříčlenný klučičí soubor Cukrnebudem, který pak uspěl na Loutkářské Chrudimi se svým zpracováním Zahrady (a: J. Trnka, 1990).
V letech 1992–1998 vystudovala katedru výchovné dramatiky pražské DAMU.
Díky podpoře města Svitavy a jeho Střediska kulturních služeb mohla roku 1992 založit Dramatickou školičku, kterou každým rokem navštěvuje kolem padesáti až šedesáti dětí od šesti do dvaceti let v šesti až devíti věkových třídách. Z 83 dokončených inscenací Dramatické školičky za 28 let (1994–2018) se Mandlová podílela na 63, na čtyřech z nich režijně spolupracovala s K. Šefrnou. Její inscenace jsou velmi rozmanité co do stránky žánrové (od pohádek přes pověsti, alegorie, lyriku, epiku i dokument až po satiru a anekdoty), druhu divadla a použitých prostředků (většinou loutkové, ale i divadlo masek, herecké, pohybové, výtvarné…), rozsahu (několikaminutové i plnoformátové) a přirozeně i co do věkové adresy. O jejich kvalitě svědčí to, že mnoho z nich bylo vybráno na celostátní přehlídku Loutkářská Chrudim, na celostátní přehlídku dětského divadla Dětská scéna, na Náchodskou prima sezónu, resp. Mladou scénu, na Jiráskův Hronov, Přelet nad loutkářským hnízdem a další výběrové přehlídky; inscenace i Jana Mandlová sama na těchto přehlídkách získaly řadu cen. Kromě toho její recitátoři uspěli i na řadě národních přehlídek uměleckého přednesu.
Působivých a inspirativních inscenací vytvořila Mandlová řadu. V Světlovské baladě (a: K. Šefrna na motivy pověsti D. Šustrové, 1999) uplatnilo půl druhé desítky odrůstajících dětí ve věku 13–15 ؘ let všechny typické prvky jedné ze skupin, budoucí Tlupatlapy: významnou úlohu písní a muziky, vždy přítomný prvek víry v život, lásku, lidskou vzájemnost, humor (zde v poloze pologroteskní kramářské písně s vařečkovými loutkami), krásné až dojemné lyrické momenty i schopnost budování rytmické stavby inscenace, a hlavně emotivní angažovanost všech aktérů. Zrcadlení (a: J. Mandlová, 2000) jen o něco staršího souboru JŮLIE bylo pohybovým divadlem a divadlem masek inspirovaným stejnojmennou hudební jazzovou skladbou. Do spíše zamyšlené, lyrizující linie se závažnými tématy patřily dvě následující inscenace Tlupatlapy: Strom (a: K. Šefrna a J. Mandlová podle A. Klimenta, 2001), inscenace o nebezpečí moci, která chce ovládat veškeré naše konání a o potřebě vzepřít se jí, a Pastýřka (a: J. Mandlová a K. Šefrna podle R. Jefferse, 2003), baladická báseň v próze s hlubokým tématem ceny života a lásky a ochoty obětovat se pro ně, ve které soubor pokročil ještě dál ve svém zvládání hybného výtvarného divadla metafory, hudebně-písňového i hereckého výrazu. Vyřezávané hlavy základních postav na dlouhých tyčích a pár kožešinek se zavěšenými zvonečky stačily k vytvoření účinného divadelního tvaru. Jana Mandlová dostala za scénář a režijní podíl na inscenaci cenu na LCH. Inscenace Havrane z kamene (a: T. Pěkný, J. Mandlová, 2004) byla čistě hereckým divadlem skupiny Bruncvíkové. Inscenace nejúspěšnější školičkové skupiny Tlupatlapa Potichu i naglass (a: soubor a J. Mandlová podle hudby P. Glasse, 2006) byla stylově čistou, pečlivě propracovanou hudebně-výtvarnou etudou beze slov se sedmi mladými herečkami, dvěma herci, sklínkami, džbány a baterkami: dynamický výtvarný obraz na hudbu Philipa Glasse (odtud slovní hříčka v titulu), v provedení přesný až k jakési elegantnosti, ne-li artistnosti. Úplně jiným směrem se Mandlová vydala se souborem Jabloně v inscenaci Jabloň (inspirováno S. Silversteinem a B. Ferrerem, 2010) – šlo o komorní loutkovou stínohru na biblické motivy v rámu jakéhosi rozkládacího „oltáříčku“, víc lyrickou než epickou, víc epickou než dramatickou. Byli jsme svědky houslového, violoncellového a vokálního koncertu dvou mladičkých dívek a jejich dvou odrostlejších kolegyní se stínoherními ilustracemi a korálky faktů na tenounké nitce „příběhu“. Úspěchem byly i Chlebová Lhota (a: D. Urbánková, J. Mandlová, 2012) souboru Naopak či …A žeru rybí tuk (a: J. Mandlová a soubor Bubliny na motivy Balady o Bobíkovi P. Chudožilova, 2012). Haló, Jácíčku (a: J. Mandlová a soubor Málo podle D. Mrázkové, 2013/2014) byla hravou, a přitom poetickou inscenací naplněnou loutkohereckou dovedností, nápaditostí i autenticitou tří mladých hereček.
V úplně jiném duchu se nesla inscenace Medvěd!?! (F. Tashlin, Bubliny a J. Mandlová, 2014): hořce směšné existenciální podobenství téměř kafkovsky absurdního rozměru. Anekdotická bajka o medvědovi vyzněla dík promyšlené koncepci i notné dávce znalostí, dovedností a talentu pěti středoškoláků a jejich vedoucí jako hudební skladba – múzické výtvarné uchopení, které sice vycházelo z autorovy ilustrace, ale bylo doplněno a rozvedeno vlastní invencí, minimalistickou prací s rekvizitami, včetně jednoduchých proměn lesa v továrny a zpět pouhým překlopením drobných kulis, i funkční prací s projekcemi realistických snímků lesa či abstraktních grafik, které kontrastovaly a doplňovaly se s plošnými loutkami a nápaditým rozhýbáváním obrazců pohybem ploch, na něž byly promítány. Pozoruhodným dílkem byl také příspěvek školičkového souboru Panca Lanca do projektu Hany Voříškové Putování s Janem Amosem Z pacholíčka Amosem (2015), na němž se podílelo osm souborů. Inscenace souboru Naopak Všichni jsme si… (pův. Farma, J. Mandlová a soubor podle G. Orwella, 2016) využívala jako hlavní jevištní prostředek polštářovité loutko-masky zvířat a židle, jež fungovaly jako zemědělské nástroje, ohrada, pomník či větrný mlýn. Práce s nimi byla nápaditá a pestrá, ale nejsilněji působilo zaujetí, s nímž středoškoláci hráli. Naopak inscenace mladších Modrooček Psi, neztrácejte naději (J. Mandlová a soubor na námět A. Kempové, 2017) se vrátila k bezelstné, ale chytré hravosti, využívající jediného hadrového pejska.
Jana Mandlová přispěla rozvoji českého loutkového divadla nejen jako herečka, dramaturgyně a režisérka, ale i jako pedagožka. Přes všechny nepochybné divadelní kvality není význam její práce ani zdaleka jen v hodnotách inscenačních, jako spíš v tom, kolik dětí a mladých lidí už lidsky obohatila a přivedla k divadlu, jež se v některých případech promítlo i do jejich dalšího směřování. Neutíká před zodpovědností, uměleckou nedostatečnost neschovává za řeči o dramatické výchově, nýbrž kvalitní tvorbou děti kultivuje, vychovává, polidšťuje v oblasti sociální, etické, estetické a kulturní vůbec.
Výběr z literatury:
Mandlová Jana. Databáze českého amatérského divadla. Dostupné z http://www.amaterskedivadlo.cz/main.php?data=osobnost&id=2274
MOHR, Petr. Céčko 1970–2000. Svitavy: Středisko kulturních služeb. 2000.
RICHTER, Luděk. C Svitavy aneb Fenomén, který přináší radost a inspiraci. In: CÍSAŘ, Jan a kol. Divadla svítící do tmy II: Nesoustavné nahlédnutí do historie malých autorských neprofesionálních scén 80. let 20. století. Praha: NIPOS. 2007, s. 197–202. ISBN 978-80-7068-215-9.
RICHTER, Luděk. 50 Loutkářských Chrudimí. Praha: Dobré divadlo dětem a IPOS. 2001. ISBN 8090297501 (DDD), 807068156X (IPOS).