(17. 4. 1943, Olomouc – 6. 7. 2015, Olomouc)
Povoláním typografka a redaktorka. Básnířka. Členka amatérského souboru Kašpárkova říše v Olomouci od roku 1959.
Pocházela z učitelské rodiny. Vystudovala Jedenáctiletou střední školu v Hejčíně, poté se vyučila typografkou v Moravských tiskařských závodech, kde pracovala až do roku 1988, mimo jiné jako mistrová odborného výcviku. Dálkově vystudovala střední průmyslovou školu grafickou, maturovala v roce 1967. V letech 1988–1990 byla redaktorkou závodního časopisu Pozemní stavbař, poté pracovala v Přerově v redakci časopisu Pozemní stavby (1990–1995), jako technická redaktorka Hanáckých novin, nakonec zakotvila v tiskárně Střediska informatiky a služeb školám Olomouc (1997–2004), odkud odešla do penze. Od mládí psala verše, které publikovala v různých časopisech, v denním tisku, v několika básnických almanaších. Její 4 žalmy k poctě Jana Palacha byly pod názvem Plamenný meč zhudebněny Janem Bedřichem a provedeny na koncertech v Olomouci, Bratislavě a Praze. Byla členkou Literárního klubu v Olomouci, který jí v roce 2010 vydal sbírku Kytice modrých nadějí. Vydala knížku o olomouckých kašnách a pro frekventanty tanečních kurzů napsala humorně laděnou brožurku o společenském chování Honza na vychování (1996).
Roku 1959 se stala členkou loutkářského souboru Kašpárkova říše v Olomouci. Její první rolí byla princezna Zlatovláska ve stejnojmenné hře Josefa Kainara. V Kašpárkově říši byla až na výjimky praktikována rozdělená interpretace a Nohelová se uplatňovala jak v mluvičských, tak vodičských rolích, zejména jako vodička spodových loutek. Z jejích milovnických rolí vynikla princezna Slavěna v Pavlíčkově Bajajovi, z charakterních rolí vlčice Ránkšásí v Mauglím. Nohelová se však nevyhýbala žádné činnosti, a tak byla často zaměstnána těmi nevděčnými úkoly, jako jsou pomocné vodění či technické práce, které jsou však pro hladký chod představení nepostradatelné. V roce 1961 si pod dohledem principála Františka Štěrby poprvé vyzkoušela režii, s mladými členy souboru nastudovala Cinybulkovu hru Kocour Pětivousek, která byla sehrána na jubilejní 10. Loutkářské Chrudimi. Od sedmdesátých let se spolu se Zdarkem Popem stala kmenovou režisérkou souboru, společně také nastudovali Karafiátovy Broučky, uvedené v roce 1971 na Loutkářské Chrudimi. Souběžně s režií se začala uplatňovat jako autorka. Většinou se jednalo o dramatizace umělých a lidových pohádek: Kočičí pohádka (a: K. Čapek, 1967), Broučci (a: J. Karafiát, 1971), Tři zlaté vlasy děda Vševěda (1976), Pyšná princezna (1978), Kalif-čáp (a: W. Hauff, 1996) a další. Napsala i několik her na vlastní námět, z nich nejúspěšnější byla Zvědavá panenka, oceněná v soutěži na loutkovou hru vypsanou v Brně roku 1972. Vedle toho ale upravovala prakticky všechny texty, které se v Kašpárkově říši po roce 1970 hrály, a stala se dramaturgem souboru. Uplatnila se i ve výtvarném řešení inscenací, a to většinou jako spolurealizátorka návrhů Zdarka Popa. Má na svém kontě i samostatné výpravy, většinou scénická řešení, někdy i návrhy loutek. I v těchto případech měla výrazný podíl na realizaci. V Kašpárkově říši se bez ní neobešla prakticky žádná činnost, vedla souborovou kroniku i archiv, zajišťovala i organizační a technický chod souboru, a to až do roku 2007, kdy jí zdravotní problémy nedovolily pokračovat v aktivní účasti na divadelním provozu.
Loutkářská činnost Mirky Nohelové se neomezovala jen na Kašpárkovu říši. Když bylo v roce 1968 připravováno založení Svazu amatérských loutkářů, který se pak jako Skupina amatérských loutkářů (SAL) ustavil v roce 1972, stala se jeho aktivní členkou a prakticky až do smrti pečovala o občasník Rolnička jako redaktorka, autorka i korektorka a většinou zařizovala i tisk a expedici. Stála také u vzniku festivalu Čechova Olomouc, který je jako bienále pořádán od roku 1973. Iniciátorem jeho vzniku byla SAL, která byla také s okresními a krajskými kulturními středisky a souborem Kašpárkova říše jeho spolupořadatelem. Nohelová byla členkou organizačního štábu a podílela se na přípravě, redakci a vytištění metodických brožur, které doprovázely každý ročník. V době tzv. normalizace, kdy bylo vydávání jakýchkoliv tiskovin velice omezené, se Nohelová díky své profesi výrazně zasloužila o vydání mnoha loutkářských tisků, ať už se jednalo o pohlednice s loutkářskou tematikou, nebo nejrůznější metodické či historické práce (např. Nejstarší amatérské loutkářské soubory, 1983; či Historie LD Umělecké výchovy, 2001).
Za svou loutkářskou činnost získala v roce 1979 zlatý odznak Josefa Skupy, v roce 2003 jí byl udělen zlatý odznak Svazu českých divadelních ochotníků a zlatým odznakem J. K. Tyla byla za zásluhy o rozvoj loutkového divadla vyznamenána v roce 2007.
Výběr z literatury:
NOVÁK, Jan. Nejstarší amatérské loutkářské soubory v ČSR. Praha a Olomouc: Skupina amatérských loutkářů Svazu českých divadelních ochotníků a Okresní kulturní středisko. 1983.
Kašpárkova říše Olomouc 1920–2000. Olomouc. 2000.
NOVÁK, Jan. Fenomén českého loutkářství. Praha: KANT. 2016. ISBN 978-80-7437-205-6.