(15. 7. 1887, Plzeň – 1. 2. 1974, Cheb)
Řezbář a loutkoherec, člen Loutkového divadla Feriálních osad a Skupova divadla.
Pocházel z plzeňské řezbářské rodiny Nosků. Vztah k loutkovému divadlu v něm probudil dědeček František, který vyřezal revolučního Kašpárka. Od roku 1901 hrál Gustav (Augustin) v dobročinném loutkovém divadle, které založil pater Sedláček, a pomáhal i při představeních Spolku pro podporu chudé školní mládeže, který založil jeho otec Dominik, vyučený obuvník a poté jeřábník ve Škodovce a také řezbář.
Jako řezbář získával Gustav první zkušenosti v dílnách svých příbuzných, jimž od mládí vypomáhal v divadle Kozáků i v divadélku Jeslí. V roce 1901 se začal učit u plzeňského řezbáře Brože a poté vandroval jako tovaryš do Vídně a do Německa, kde sbíral zkušenosti v Augsburgu v pimprlovém divadle českého spolku Včela. Po návratu pracoval jako modelář ve Škodových závodech v Plzni, které opustil v roce 1930, aby se mohl plně věnovat divadlu. Během první světové války pracoval v Budapešti a v roce 1919 byl nasazen na jižním Slovensku do bojů proti Maďarům. Druhou světovou válku prožil v Plzni a po ní se odstěhoval za synem do Svatavy u Sokolova, kde vybudoval loutkové divadlo se Spejblem a Hurvínkem, které však bylo po roce 1948 zavřeno. V seniorském věku pobýval v Chebu a pomáhal tamní Městské loutkové scéně, tzv. Myšárně. Na domě, kde v Chebu žil, je umístěna jeho busta od sochaře Milana Váchy, odhalená 17. 9. 1988.
S Josefem Skupou začal Gustav Nosek spolupracovat počátkem 20. let 19. století v Loutkovém divadle Feriálních osad jako řezbář, jevištní mistr a vodič loutek. Když divadlo získalo licenci, opustil jistotu Škodových závodů a stal se profesionálním loutkářem – vodičem, mluvičem a především řezbářem. Při své práci vytvořil nové typy marionet navázaných pouze na nitě, bez drátu, který vychází z hlavy. Odstraněním drátu získaly loutky větší a přirozenější pohyblivost.
Jméno Gustava Noska je spojeno především s Hurvínkem a psem Žerykem. Josef Skupa začal pravděpodobně od podzimu 1920 využívat loutku Spejbla, kterou vyřezal Gustavův strýc Karel Nosek (1850–1933). Výtvarně i herecky je Spejbl dílem Josefa Skupy, který o něm přemýšlel už v roce 1919, kdy načrtl jeho podobu na balicí papír a přinesl ji za Karlem Noskem. Karlův synovec Gustav na tento moment později vzpomínal: „Strýček si na Spejbla netroufal. Vymlouval se Skupovi, že na to nemá ten správný ‚vercajk‘, a obával se, že by se děti takové loutky bály. Nabídl proto Skupovi vlastní představu. Ten s ní souhlasil a nechal Noska, aby loutku pozměnil po svém.“ (KIRSCHNEROVÁ, Denisa. Spejbl a Hurvínek …na nitkách osudu. Brno: Computer Press. 2010. s. 5.)
Spejbl se i „přes malé nadšení konzervativní části souboru poloamatérského Loutkového divadla Feriálních osad v Plzni stal brzy oblíbeným šaškem přídavků pro děti a postupně i neméně oblíbeným komikem loutkových kabaretů pro dospělé. Od samého počátku se s příslovečnou bohorovností, nemotorností a nemohoucností strefoval do všeho kolem sebe; díky svému grotesknímu zjevu byl už sám o sobě karikaturou polovzdělanců, pivních stratégů, přemoudřelých radilů, všeznalců a všeumělů, kteří se tím víc pletou do osobních i veřejných záležitostí, čím méně toho vědí.“ (GRYM, Pavel. In SKUPA, Josef a spol. Spejbl a kurtizána. Malý žižolo a jiné dŘEVUální písničky a texty. Praha: Supraphon. 1988.) Spejblovi však od počátku chyběl parťák; nehodil se k němu ani Kašpárek, ani loutkový Švejk. Gustav Nosek proto pro svého přítele Skupu potají ve své plzeňské dílně v Mánesově 42 vyřezal loutku, která se na jevišti poprvé objevila 2. května 1926 a dostala jméno Hurvínek. Spolu s ním získal Spejbl své pevné zázemí i určení a od roku 1927 se s Hurvínkem stali hvězdami populárních loutkových revue. „Nejprve jsem zamýšlel udělat z nich kamarády, ale myšlenka, že Spejbl má najednou malého Spejblíka a od neznámé matky, se tak vžila, že jsem ji neměnil. Obecenstvo mi to vlastně vnutilo,“ vyjádřil se k Hurvínkovi J. Skupa. (GRYM, Pavel: Divadlo dřevěných hvězd. Praha: Merkur. 1990. s. 20.) Nosek vytvořil Hurvínkovi také technologicky vynalézavý a povahově charakterotvorný znak – specifické upevnění očí, které lze obracet „v sloup“. Na Skupovo přání ještě upravil Hurvínkův původně dlouhý nos na roztomilejší „frkolku“. Hlasovou fistulku, pohybovou vyjadřovací charakteristiku Hurvínka i jeho typické „rukulíbám“ vymyslel Skupa sám.
V roce 1930 Gustav Nosek vyřezal podle Skupova návrhu také loutku Máničky, na jejímž výtvarném doladění se podílel Jiří Trnka (Mániččiny vykulené oči). Trnka byl také autorem návrhu psa Žeryka, kterého Gustav Nosek nejen vyřezal, ale také mluvil a vodil. Dále se Nosek podílel na vzniku Kukuřičňáka Duhy, chasníka Kuby, Švejka a feldkuráta Katze a nahradil první Spejblovu pochroumanou loutku novou replikou, kterou obohatil o bílé kožené rukavičky.
Gustav Nosek byl jedním z nejbližších Skupových spolupracovníků, mistrný vodič (ve 20. letech vodil i Spejbla, později i Máničku) a umělecký řezbář většiny významných Skupových loutek, zejména v letech 1927–1939. Později se jako výtvarníci přidali Jiří Trnka a Jan Vavřík-Rýz. Nosek se Skupou i nadále spolupracoval, a to až do roku 1947. Vyrobil pro něj více než 650 různých loutek.
V roce 1958 se podílel spolu s Tvůrčí skupinou SALAMANDR na přípravě inscenace pro EXPO 58 v Bruselu (r: J. Dvořák, s: J. Lamka, J. Skupa, G. Nosek, J. Trnka, R. Haken, J. Vavřík-Rýz).
Ve 20. a 30. letech vyřezával loutky i pro ochotnická divadla, např. pro SDO Zeyer. Nejpopulárnější byl maňásek Lojzíček, jehož hlavičku vyřezal pro sokolské loutkové divadlo v Hronově podle místní figury (tzv. kosteleckého Lojzíčka) v roce 1931.
DUBSKÁ, Alice. Dvě století českého loutkářství. Praha: AMU. 2004. ISBN 80-7331-008-2.
GRYM, Pavel. In: SKUPA, Josef a spol. Spejbl a kurtizána. Malý žižolo a jiné dŘEVUální písničky a texty. Praha: Supraphon. 1988.
GRYM, Pavel. Klauni v dřevácích: Nedokončená komedie o jedenácti obrazech. Praha: Panorama. 1988.
Gustav Nosek. Databáze českého amatérského divadla. Dostupné z http://www.amaterskedivadlo.cz/main.php?data=osobnost&id=5477
J. M. 70 let řezbáře Gustava Noska, tvůrce Hurvínka. Čsl. loutkář. 1957, č. 7, s. 148.
KIRSCHNER, Miloš, GRYM, Pavel, JUŘENA, Zdeněk, KUBÍČEK, Jiří (eds.). D S+H 1972. Divadlo Spejbla a Hurvínka k nedožitým 80. narozeninám prof. Josefa Skupy. Praha: Divadlo Spejbla a Hurvínka. 1972.
KIRSCHNEROVÁ, Denisa. Spejbl a Hurvínek …na nitkách osudu. Brno: Computer Press. 2010. ISBN 978-80-251-2528-1.
KNÍŽÁK, Milan. Encyklopedie výtvarníků loutkového divadla v českých zemích a na Slovensku od vystopovatelné minulosti do roku 1950. M–Z. Hradec Králové: NUCLEUS HK. 2005. ISBN 80-86225-87-9; ISBN 80-86225-88-7.
NOSEK, Gustav. Spejblovy slasti a strasti. In: GRYM, Pavel. Hovory u Spejblů. Plzeň: Západočeské nakladatelství. 1990, s. 24–28. ISBN 80-7088-013-9.
SKUPA, Josef. Jubileum Gustava Noska. Loutkář. 1932/33, č. 2. s. 24–26.
VAŠÍČEK, Pavel, MALÍKOVÁ, Nina. Plzeňské loutkářství. Plzeň: Divadlo Alfa. 2000. ISBN 80-238-5457-7.