(14. 8. 1919, Praha – 13. 7. 1986, Praha)
Herec, loutkář, režisér, spisovatel a pedagog.
Jeho komediální nadání ho přivedlo na dramatické oddělení pražské Státní konzervatoře, kde v letech 1938–1942 studoval herectví u profesora Aleše Podhorského. Spolu se spolužáky F. le Breuxem, J. Ebertovou, Z. Kolovratovou, D. Medřickou, A. Myškovou, K. Novákem a dalšími byl režisérem Jindřichem Honzlem přizván k tvorbě v Divadélku pro 99 (1939–1944) v Topičově domě na Národní třídě. Scénu za okupace založil V. Poláček, ředitel propagačního oddělení a knihkupectví F. Topič a Fr. Borový, které bylo od roku 1939 součástí koncernu Lidové noviny, s cílem soustředit kolem nakladatelského domu kulturní aktivity. J. Honzl tu působil v době (1940–1941), kdy měl jako režisér antifašistických revuí Osvobozeného divadla uzavřen přístup na oficiální scény. Soustředil se na divadlo poezie a různé dramatické montáže vycházející z prózy, poezie, korespondence, odborných studií apod. Ovlivněn touto poetikou uvedl Josef Pehr v sále Vančurova domu v Klimentské ulici svá maňásková představení Principálská pohádka a posléze satirickou revue Napínáček, která se stala jedním z hitů porevoluční Prahy 1945.
Při studiu na konzervatoři působil Pehr také v Nezávislém divadle (1941–1943), které založili v březnu 1941 v bývalém varieté Alhambra v hotelu Amabassador na Václavském náměstí dramatik, režisér a kabaretní konferenciér J. Snížek, filmový producent V. Brychta a koncesionář O. Rosenberg.
Po absolvování studia nastoupil v roce 1943 do Divadla na Vinohradech. O rok později však nacisté divadla zavřeli a Pehr si založil se svou tehdejší partnerkou, herečkou Lubou Skořepovou, s níž se potkal na konzervatoři, a s hercem a výtvarníkem Milošem Nesvadbou zájezdovou loutkářskou skupinu, pro kterou společně nastudovali maňáskové komedie vycházející z her lidových loutkářů, např. Don Šajna. Po válce se všichni tři herci stali členy Studia Národního divadla, které založil Jindřich Honzl, a od roku 1948 členy Národního divadla.
Josef Pehr v činohře zůstal do roku 1985 a nastudoval přes 120 rolí: hrál např. Toniho v Čapkově hře Matka (r: K. Dostal, 1945, Stavovské divadlo) nebo Hadriána z Římsů ve stejnojmenné hře V. K. Klicpery, kterou sám režíroval (1948, Tylovo divadlo). Zpočátku vytvářel mladé lyrické milovníky, v dalších letech využíval svůj smysl pro humor v komických menších úlohách klasického repertoáru. Jako režisér nastudoval na této scéně přes deset titulů, mj. Jan za chrta dán (a: V. K. Klicpera, s: S. Vyskočil, 1946, Velká opereta), Guliver v Maňáskově (a: J. Pehr, L. Spáčil, 1948, Mozarteum), Lucerna (a: A. Jirásek, s: J. Svoboda, 1949, Národní divadlo).
Loutkoherectví, kterému se věnoval i po svém vstupu do Národního divadla, se mu postupně stalo hlavní profesí. Sólovými výstupy, založenými na partnerství živého herce a maňáska, a svým komediálním stylem, si získal velkou oblibu dětských diváků doma i v zahraničí. Josef Pehr uznával antiiluzivní scénu a odkryté vodění loutek; za války mu stačily jen štafle s prknem vodorovně připevněným přes příčky a kusem látky, loutky si sám šil.
„Tehdy mě napadlo sehrát celou komedii hadrákama a na štaflích, neschovávat se za paravány, být prostě komedianty, kteří se rozhodli hrát s pimprlaty. Improvizovali jsme totálně, ale přesto si myslím, že náš styl byl čistý. Čistý proto, že jsme nic nepředstírali, že jsme byli sami sebou, komedianty, kteří si s chutí zahrají hadrnické komedie.“ (E. Křížková: S tebou prostě nejde stárnout, Pepíčku! Československý loutkář, 1979, s. 228) Přítomnost herce s loutkou na jevišti byla do 60. let 20. století revolučním postupem, loutkáři se do té doby zpravidla potýkali s iluzivním voděním loutek, rozdělenou interpretací a s omezeným kukátkovým prostorem. Pehr, původně činoherní herec, nebyl zatížen loutkářskými konvencemi, proto předběhl dobu a vnesl do soudobého loutkářství významné podněty.
Jako břichomluvec s maňásky Pepíčkem, Kuťáskem, Kutilkou, psíkem Mopslíkem a dalšími vystupoval na zájezdech, estrádách, divadelních vystoupeních, v televizi a v krátkém filmu (např. Kuťásek a Kutilka (r: J. Trnka, 1954), Kuťásek a Kutilka, jak ráno vstávali (R: J. Trnka, 1954), Kuťásek a Kutilka na pouti (r: S. Látal, J. Pehr, 1955) či Než loutky oživnou (r: J. Hanibal, V. Sklenář, 1956).
Od konce 60. let preferoval čím dál více loutky před činohrou, od roku 1953 až do své tragické smrti v roce 1986 působil jako externí pedagog na katedře loutkářství Divadelní fakulty AMU (od 1965 docent, od 1978 profesor). Byl autorem několika populárních loutkových her, konkrétně Guliver v Maňáskově (spoluautor Leo Spáčil, 1948, tiskem 1950), Bubáci (maňásková hra pro dospělé, 1956), Budulínek Třetí (1964), Kuťáskovo dobrodružství (1955), Den Kuťáska a Kutilky (1961), Královna Koloběžka První (a: J. Werich, pro loutky upravil J. Pehr, 1966), Prapohádka roku 66 (1966).
V období okupace začal Pehr spolupracovat s Československým rozhlasem (s režiséry Miroslavem Jarešem, později Josefem Bezdíčkem, Daliborem Chalupou, Jaromírem Pleskotem) a pokračoval i v dalších letech: ztvárnil např. roli Telemacha v dvojdílné hře Odysseův návrat (a: E. Sackville-West, r: J. Bezdíček, 1947) či Ergasta ve Škole pro muže (a: Moliéra, r: D. Chalupa, 1961).
Výběr literatury:
DUBSKÁ, Alice. Dvě století českého loutkářství. Praha: AMU. 2004. ISBN 80-7331-008-2.
KŘÍŽKOVÁ, Eva. S tebou prostě nejde stárnout, Pepíčku! Čsl. loutkář. 1979, č. 10, s. 228.
FORMÁČKOVÁ, Marie. Luba Skořepová: Nejsem už holka. Praha: XYZ. 2014. ISBN 978-80-7505-014-4.
TOMEŠ, Josef. Český biografi cký slovník XX. století. Praha: Paseka. 1999. ISBN 80-7185-248-1.
VOJTÍŠKOVÁ, Zuzana. (ed.) Živé dědictví loutkářství. Praha: NAMU. 2013. ISBN 978-80-7331-279-4 (Akademie múzických umění; brož.) ISBN 978-80-905249-1-0 (Muzeum loutkařských kultur; brož.)