ŠEFRNA Karel

Šefrna Karel (6. 9. 1939, Boskovice)

Karel Šefrna
Karel Šefrna

Všestranný inscenátor zaměřující se na loutkové divadlo – autor, dramaturg, režisér, výtvarník, herec, muzikant, skladatel a textař, lektor a porotce loutkového a alternativního divadla.

Jako jeden z prvních rozvíjel moderní autorské loutkové divadlo založené na syntéze všech jevištních složek s výrazným uplatněním hudby, na spolupráci herce a loutky a přímé komunikaci s divákem, od prvé poloviny 80. let čím dál silněji i na silných aktuálních tématech osobního i společenského charakteru. Dodnes udržuje slávu angažovaného divadla, ne však ve zkompromitované podobě horování pro „takovou či makovou“ politiku, nýbrž v přihlášení se k lidskosti, citu a rozumu, mravnosti a spravedlnosti. Jeho hledání a ztvárňování tématu, které je aktuální, palčivé a něco sděluje, se vždy děje nepopisnými, výsostně uměleckými prostředky. Po stránce formy jde o inscenace objevné, ne však pro záměrnou okázalou „experimentálnost“, nýbrž kvůli nejpůsobivějšímu vyjádření zpracovávaného obsahu. Jeho inscenace mívají charakter poetického a zároveň humorného, často absurdního divadla. Od 80. let byl součástí hnutí divadel studiového typu, překonávajících na principech netradičního autorského divadla pozdní fázi iluzivního realismu v českém divadle. Byl zároveň jedním z těch, kdo smazali kvalitativní rozdíl mezi špičkami amatérského a profesionálního divadla.

Narodil se v Boskovicích, kam se jeho miroticko-pražští rodiče uchýlili během války, ale od svých sedmi let žije ve Svitavách, kde také začal v roce 1949 hrát loutkové divadlo v Dětském školním souboru, o rok později v loutkářském kroužku při Domě pionýrů a v letech 1951–1956 v dospělém loutkářském souboru Jitřenka. Po absolvování lékařské fakulty v Brně (1956–1961) se už jako zubní lékař a později primář v Poličce do Jitřenky vrátil coby loutkoherec, muzikant a spolurežisér. S Jitřenkou, přejmenovanou roku 1966 na Malé divadlo, docílil prvých úspěchů na Loutkářské Chrudimi: roku 1962 s inscenací Petr a pan Proto (a: J. Kaliba), 1965 Jak pomohlo kotě Papírové Lhotě (a: J. Cita), 1966 Odnikud nikam (a: A. Gregor) a 1967 Poklad baby Mračenice (a: L. Dvorský).  

Politické zvraty konce 60. let vedly k tomu, že šest členů souboru bylo vyobcováno a založilo soubor C, v němž byl Šefrna od počátku vůdčí osobností a režisérem všech jeho pětatřiceti inscenací (s výjimkou tří drobniček) i deseti dalších inscenací nastudovaných s jinými soubory. Směřování souboru C lze tudíž ztotožnit se směřováním Karla Šefrny.

Jak Jitřenka/Malá scéna, tak Céčko patřily (a Céčko dosud patří) ke špičkám českého nejen amatérského loutkového divadla.

První fázi Céčka od roku 1970 do začátku 80. let lze nazvat obdobím veselým či rozverným, v němž se postupně propracovávala a kultivovala bezstarostně zábavná linie Jitřenky/Malého divadla. Scénografie vlastní výroby byla založena na geometrické stylizaci spodových loutek a náznakových doplňků. Přínosnou novinkou byla především rostoucí míra autorského vstupu do úprav inscenovaných hotových loutkových pohádek: Poklad v kapli (a: L. Martínková, 1971), Kačátko aneb Rádi děláme dobrých skutků (a: K. Šefrna podle N. Gernětové a T. Gurevičové, 1972). Vrcholem bylo úspěšné autorské přepracování Ostrova splněných přání (a: V. Cinybulk, 1973), po němž následovaly inscenace Mořský car (a: J. Švarc, 1974), Zazděná slečna aneb Hrobka dvou milenců (a: F. Navara, 1975), Poklad baby Mračenice (a: L. Dvorský, K. Šefrna, 1976), O pokažené válce (a: A. Mikulka, M. Linhard, 1977) a S drakem není legrace (a: M. Mašatová, 1977). Tento autorský nástup vyvrcholil dramatizací nedivadelních pohádek Aloise Mikulky Dvanáct usmívajících se ježibab (1978) a Lesní balada (1979) a také inscenováním původních autorských her O princezně a dědečkovi, se kterým byla legrace (1977) a Nevymřeme po přeslici (1979).

V letech 1974–1976 absolvoval Šefrna loutkářskou lidovou konzervatoř pod vedením Jana Dvořáka a další tři její dvouleté cykly vedl s ním. V letech 1984–1986 absolvoval ještě lidovou konzervatoř dramatické výchovy. To obohatilo jeho pohled na metody inscenační tvorby, zatímco účast ve společenství kolem pracovní přehlídky (S)hledání (1980–1985) ho vedla k zaměření pozornosti na důležitost tematického základu inscenace. Erik Kolár a poté i Jan Dvořák mu nabízeli angažmá profesionálního režiséra, ale Šefrna se rozhodl pěstovat loutkové divadlo jako amatér pro vlastní potěšení a zachovat si tím svobodu dělat jen to, co ho opravdu zajímá, aniž by se musel přizpůsobovat ideologickým či tržním tlakům.

Na přelomu 70. a 80. let se obměnila sestava Céčka a posunula se i jeho poetika. Vedle doznívajících legrácek Obluda (a: K. Šefrna podle D. Radoviče, 1981) a Omlouváme se předem (a: P. H. Cami, K. Prutkov, B. Lorenc, 1982) se začala objevovat i závažnější témata především společenského rozměru. Odstartovala tak patnáctiletá vrcholná etapa Céčka a Karla Šefrny jako jeho protagonisty. Po Šťastném princi (a: O. Wilde, 1980) byla zřetelným bodem obratu Zlatovláska (a: J. Kainar, 1983), pídící se po „živé vodě“ znovuzrození. Šefrna tu krom hlubšího prolnutí písňové a akční roviny naplno rozvinul syntézu divadla herců a loutek, aniž by loutku upozadil: stala se prostředkem „vyprávění hrou“, jež umožnilo vztahování se herců k příběhu a postavám v inscenacích pojímaných jako otevřené setkání lidí na jevišti a v hledišti. Rozšiřovala se paleta používaných druhů loutek (včetně malovaných obrazů a předmětů), jež opustily geometrický kánon, a objevilo se i metaforické využití předmětů (např. vlasy jako oheň ve Zlatovlásce). Funkce hudby a písní se postupně proměnila z oživujících hudebních čísel na dramatického činitele, jenž je součástí děje, ale také jeho prodlouženým myšlenkovým vyzněním.

Co do otevřenosti komunikace byla zdánlivou výjimkou Ruka (a: L. E. Duranty, 1984), klasická maňásková rakvičkárna s herci skrytými za paravánem, v níž byl kladen důraz na dobově velmi aktuální téma obludné síly, jež se snaží dirigovat naše životy.

Do listopadové revoluce následovalo pět a po ní dalších pět vrcholných inscenací, jež posouvaly úroveň i možnosti loutkového divadla u nás: Pohoda aneb Buď chvála kašpárkům (a: B. B. Buchlovan, K. Čapek, 1985), Edward (a: K. a B. Šefrnovi na námět E. Leara, 1987), Jako pel… (a: J. Wolker, K. Šefrna, 1988), Moře (a: O. Hejná, J. Žáček, 1989) a politickou situaci odrážející Hamlet (W. Shakespeare, B. B. Buchlovan, K. Šefrna, premiéra v listopadu 1989).

Roku 1990 se stal Šefrna na dva roky ředitelem Okresního ústavu národního zdraví ve Svitavách a v letech 1990–2006 byl i městským zastupitelem, v kteréžto funkci se zasloužil o vznik řady bohulibých kulturních zařízení, jako jsou Dramatická školička, nově vybudované divadélko Trám nebo multifunkční vzdělávací, komunitní a kulturní centrum Fabrika, přestavěné ze zrušené továrny.

Po listopadové revoluci (a další proměně souboru) se prohlubovalo a obměňovalo tematické směřování ke komornějším a intimnějším věcem lidského života, s důrazem na humanitu, a to zejména v plejádě nezapomenutelných inscenací Trakař aneb Velké vynálezy (a: J. Prévert, 1991), V páté knoflíkové dírce (a: L. Suchdolčan, 1994), Bláhové pohádky (a: C. Sandburg, 1995) a Bystrouška, liška (a: R. Těsnohlídek, 1997). Ani v případě použití figurálních loutek scénografie neusilovala o ilustraci, nýbrž o metaforické vyjádření hlavních tematických významů, později i o funkce symbolické. Herectví a loutkoherectví definitivně získalo osobnostní charakter, takže postava byla odrazem toho kterého herce: herec se nepřizpůsobuje postavě, ale vytváří ji ze své vlastní osobnosti.

Na přelomu dvacátého a jedenadvacátého století spolupracoval Šefrna autorsky, režijně, hudebně i scénograficky s dětsko-mládežnickým souborem svitavské Dramatické školičky Tlupatlapa na pěti inscenacích: Světlovská balada (a: K. Šefrna, 1999), Putování za Sněhurkou(a: K. Šefrna, 2000), Strom (a: A. Kliment, 2001), Pastýřka (a: R. Jeffers, 2003) a Goluxové (a: K. Šefrna na motivy J. Thurbera, 2004). Kolem Šefrny se opět proměnila sestava Céčka (ze zakladatelské party zůstal už jen on) a posunula se i tematika. Už Bystrouška, liška signalizovala témata bilancujícího nadhledu – stárnutí a otázek po smyslu a ceně lidského snažení a života vůbec. Bilancující byl i Penzion Grillparzer (a: J. Irving, 2001) a Slon (a: A. Mareš, 2002), ale také drobná, leč působivá inscenace Až ovečky přejdou (2007), kterou Šefrna vytvořil s Hanou Voříškovou původně jako dárek k osmdesátinám Jana Merty.

Po pětileté pauze tato sestava Céčka zrealizovala inscenaci naznačující další směřování divadla Karla Šefrny – angažovanou koláž Fialový vítr (a: D. Charms, 2006). S příchodem malíře Jindry Pevného se uplatnily jako loutky i jeho malované obrazy. Se souborem Divadlo Trám, složeným z pěti členů Céčka, Tlupatlapy, Dramatické školičky a Sedmé hlavy, inscenoval Šefrna Gogolův Portrét (2010) a se znovu obměněným Céčkem pak ještě čtyři inscenace, z nichž nejvíce zaujal Pták Ohnivák, liška Ryška a my (a: K. Šefrna volně podle K. J. Erbena, 2011). Např. v Portrétu či Hotelu (a: M. a K. Šefrnovi, 2017) měly loutky až symbolický charakter (siluety postav z drátu, stařecké hole). Se svitavským NANOdivadlem inscenoval Soumrak světů (a: M. Šefrna, 2016). V jeho inscenacích je vždy přítomen absurdní, někdy i hořký, ale vždycky lidsky pozitivní humor.

Od konce sedmdesátých let vedl Šefrna řadu seminářů na Loutkářské Chrudimi a Dětském divadelním létě, respektive Dětské scéně, jakož i několik cyklů loutkářské lidové konzervatoře. Mnohokrát byl porotcem na krajských přehlídkách loutkářů či na krajských Mladých scénách. Od založení východočeského krajského poradního sboru počátkem 70. let byl jeho členem. Je jedním ze zakladatelů Volného sdružení východočeských divadelníků, od prvé půle 90. let je členem Společenství pro pěstování divadla pro děti a mládež Dobré divadlo dětem, v 90. letech byl členem Festivalového výboru Loutkářské Chrudimi a členem předsednictva České sekce a po rozdělení státu Českého střediska UNIMA, pro něž vymyslel cenu Zlatý Erik za nejlepší loutkářskou inscenaci roku. Je nositelem zlatého odznaku Josefa Skupy i J. K. Tyla a na LCH 2001 obdržel jako vůbec první Cenu Ministerstva kultury České republiky za divadelní a slovesné aktivity.

Výběr z literatury:

Výběr z literatury:
CÍSAŘ, Jan. Rozhovory o amatérismu 20: Moji milí Svitavští. Čsl. loutkář. 1980, č. 10, s. 230.
CÍSAŘ, Jan. Rozhovory o amatérismu 21: Tvořivost a umění. Čsl. loutkář. 1980, č. 11, s. 253.
CÍSAŘ, Jan. Sága: Nestoři a kandrdasové. Divadelní hromada. 1993, č. 6.
CÍSAŘ, Jan a kol. Cesty českého amatérského divadla. Vývojové tendence. Praha: IPOS. 1998, s. 323–350. ISBN 80-7068-129-2.
DVOŘÁK, Jan. Svitaváci, aneb loutkářský soubor C Malého divadla JKP Svitavy. Čsl. loutkář. 1976, č. 8–9, s. 196–197.
EXNAROVÁ, Alena. Hra s loutkou a věcí. In: ŠRÁMKOVÁ, Vítězslava,
VEDRAL, Jan. Hledání výrazu: české autorské amatérské divadlo v 80. letech. Praha: IPOS. 1991, s. 34–36. ISBN 80-7068-028-8.
MOHR, Martin. Karel Šefrna a jeho soubor C. Bakalářská práce. Brno: Janáčkova akademie múzických umění, Divadelní fakulta, Ateliér divadla a výchovy. 2016.
MOHR, Petr. Céčko 1970–2000. Svitavy: Středisko kulturních služeb města Svitav. 2000.
NOVÁK, Jan. MUDr. Karel Šefrna. Čsl. loutkář. 1984, č. 1, s. 15.
RICHTER, Luděk. Amatérské loutkové divadlo – trendy, proudy a směry, které formovaly dnešek. In: VOJTÍŠKOVÁ, Zuzana (ed.). Živé dědictví loutkářství. Praha, Chrudim: NAMU, MLK. 2013, s. 102–151.

ISBN 978-80-7331-279-4 (Akademie múzických umění; brož.)
ISBN 978-80-905249-1-0 (Muzeum loutkařských kultur; brož.)
RICHTER, Luděk. C Svitavy aneb Fenomén, který přináší radost a
inspiraci. In: CÍSAŘ, Jan a kol. Divadla svítící do tmy II: Nesoustavné
nahlédnutí do historie malých autorských neprofesionálních scén 80. let  20. století. Praha: NIPOS. 2007, s. 56–83. ISBN 978-80-7068-215-9.
Šefrna Karel Databáze českého amatérského divadla. Dostupné z http://www.amaterskedivadlo.cz/main.php? data=osobnost&id=1443
RICHTER, Luděk. 50 Loutkářských Chrudimí. Praha: Dobré divadlo dětem a IPOS. 2001. ISBN 8090297501 (DDD), 807068156X (IPOS).
ŠRÁMKOVÁ, Vítězslava, VALENTA, Jiří a kol. Místopis českého amatérského divadla. Díl 2, N-Ž. Praha: IPOS. 2002.