ŠEFRNOVÁ Blanka, roz. Horníčková, později Pešová

(7. 4. 1951, Šumperk)

Blanka Šefrnová
Blanka Šefrnová

Dramaturgyně, herečka, muzikantka, režisérka a výtvarnice, jedna ze stěžejních členek svitavského loutkářského souboru C, civilním povoláním učitelka hry na klavír na ZUŠ.

Divadlo začala hrát už ve venkovské jednotřídce v Králci u Šumperka a později v sokolském divadle.

Absolvovala hudební konzervatoř v Brně (1966–1972) a poté – už během studia hudební vědy na Univerzitě Karlově v Praze – začala učit hře na klavír na Lidové škole umění ve Vraném nad Vltavou a v Davli, pak i v Šumperku a v Blansku a od roku 1984 na Základní umělecké škole ve Svitavách. V tomtéž roce se provdala za Karla Šefrnu a v listopadu 1985 se jim narodila dcera Pavla, která se později divadelně uplatnila v úspěšném souboru Dramatické školičky Svitavy Tlupatlapa i jinde.

V letech 1983–1984 absolvovala Blanka Šefrnová roční východočeskou lidovou konzervatoř (loutkářství) vedenou Janem Dvořákem a následně i další semináře. Sama pak řadu seminářů vedla a byla porotkyní na Loutkářské Chrudimi, Dětském divadelním létě a na řadě krajských přehlídek loutkového divadla a divadla hraného dětmi. Od začátku 90. let je členkou odborné rady pro loutky při ARTAMA.

Ve svitavském loutkářském souboru C začínala v první polovině 70. let jako herečka a osvětlovačka. Od roku 1980 se její pole působnosti v Céčku rozšiřovalo a Šefrnová začala působit i jako dramaturgyně, spolurežisérka, muzikantka a výtvarnice. Spolupracovala tu na dvaceti inscenacích. Významně se podílela na tematickém posunu k závažnějším polohám, který byl patrný už v Muzikantských pohádkách (a: I. Hurník, 1980), kde byla spolurežisérkou, herečkou a scénografkou, a ve Šťastném princi (a: O. Wilde, 1980). Toto nové směřování se plně projevilo v řadě vynikajících inscenací 80. let, režírovaných Karlem Šefrnou, jež připravovala i dramaturgicky: Zlatovláska (a: J. Kainar, 1983), Ruka (a: L. E. Duranty, 1984), Pohoda aneb Buď chvála kašpárkům (a: B. B. Buchlovan, K. Čapek, 1985), Edward (a: K. a B. Šefrnovi na námět E. Leara, 1987) a Moře (a: O. Hejná, J. Žáček, 1989).

V neméně úspěšných 90. letech byla již pravidelně spoluautorkou úprav grandiózních, ale ve výrazu skromných, pokorných inscenací lyricko-poetického ladění, zabývajících se zdánlivými drobnostmi lidského bytí: Trakař aneb Velké vynálezy (a: J. Prévert, 1991), V páté knoflíkové dírce (a: L. Suchdolčan, 1994), Bláhové pohádky (a: C. Sandburg, 1995) a Bystrouška, liška (a: R. Těsnohlídek, 1997).

Počátkem nového tisíciletí stála za prohloubením zájmu o handicapované jedince na okraji společnosti v inscenacích, jejichž předlohy pro Céčko zpracovala: Penzion Grillparzer (a: J. Irving, 2001) a Slon (a: A. Mareš, 2002). Poslední inscenací, na níž se podílela dramaturgicky i herecky, byl Fialový vítr (a: D. Charms, 2007), koláž se silným politickým podtextem. Poté už jen poskytovala souboru kritické konzultace a spolupracovala na loutkách pro Soumrak světů svitavského NANOdivadla (a: M. Šefrna, 2016).

Nenápadné, jakoby nesmělé, niterné herectví Blanky Šefrnové, tvořící důležitý protipól k energičtěji pojatému herectví jejího muže Karla, bylo tematicky využito např. v Edwardovi (1987) v roli protivníka uzurpátorského individualisty či v Trakaři v roli jedné z žiraf. V roli „staré“ v Bystroušce, lišce však dokázala, že zvládá i postavy dramaticky plné. Má smysl pro lyrické až romantické polohy. Roku 1994 byla na Loutkářské Chrudimi oceněna za autorské herectví v inscenaci V páté knoflíkové dírce. Její osobnostní herectví znamená novou, zřídka vídanou polohu civilní hry obsahující zároveň vyjádření vztahu, ba dokonce komentáře vůči jevištnímu dění.

Méně viditelná, ale stále důležitější, byla od začátku 80. let i její role dramaturga, a to nejen v tom, že přinášela náměty ke zpracování a podílela se na jejich dramaturgické podobě, ale i v roli „šťourajícího“ svědomí divadla hlídajícího tematické vyznění inscenací.

Jako multiinstrumentalistka spoluvytvářela i hudební složku inscenací Céčka.

Od začátku 90. let je členkou odborné rady pro amatérské loutkářství při NIPOS-ARTAMA a členkou Společenství pro pěstování divadla pro děti a mládež Dobré divadlo dětem.

Výběr z literatury:
CÍSAŘ, Jan. Sága: Šefrnovi. Divadelní hromada. 1993, č. 6, s. 164.
CÍSAŘ, Jan a kol. Cesty českého amatérského divadla. Vývojové tendence. Praha: IPOS. 1998, s. 323–350. ISBN 80-7068-129-2.
MERTA, Jan. Blanka Šefrnová. Divadelní hromada. 2001, č. 30, s. 54.
MOHR, Petr. Céčko 1970–2000. Svitavy: Středisko kulturních služeb města Svitav. 2000.
RICHTER, Luděk. C Svitavy aneb Fenomén, který přináší radost a inspiraci. In: CÍSAŘ, Jan a kol. Divadla svítící do tmy II: Nesoustavné nahlédnutí do historie malých autorských neprofesionálních scén 80. let 20. století. Praha: NIPOS. 2007, s. 56–83. ISBN 978-80-7068-215-9.
Šefrnová Blanka. Databáze českého amatérského divadla. Dostupné z http://www.amaterskedivadlo.cz/main.php?data=osobnost&id=2060
RICHTER, Luděk. Pohled přes hranice oborů. In: ŠRÁMKOVÁ, Vítězslava,
VEDRAL, Jan. Hledání výrazu: české autorské amatérské divadlo v 80. letech. Praha: IPOS. 1991, s. 13–23. ISBN 80-7068-028-8.
RICHTER, Luděk. 50 Loutkářských Chrudimí. Praha: Dobré divadlo dětem a IPOS. 2001. ISBN 8090297501 (DDD), 807068156X (IPOS).
SOCHOROVÁ, Jana. Blanka Šefrnová. Divadelní hromada. 1996, č. 15, s. 461.