ŠMEJKAL Vladimír, zvaný Vláďa

(24. 10. 1902, Praha – 26. 8. 1957, Praha)

Vladimír Šmejkal
Vladimír Šmejkal

Amatérský ochotník, loutkář a kinoamatér. Autor a režisér. Souputník divadelní a filmové avantgardy. Člen pražské Říše loutek.

Narodil se v rodině staroměstského řezníka Matěje Šmejkala (1864–1951). Zatímco jeho starší bratr Jaroslav (1896–1977) vystudoval obchodní akademii a nastoupil úřednickou dráhu na Magistrátu hlavního města Prahy, Vladimír byl předurčen k tomu, aby převzal otcovu živnost, a vyučil se proto řezníkem. Pomáhal v otcově obchodu, ale k řeznickému řemeslu měl značně negativní vztah. Ve čtyřicátých letech byl zaměstnán jako úředník a posléze působil jako vychovatel učňovské mládeže, nejprve v hornickém učilišti na Stochově a poté v učilišti pracovních záloh v Praze. Nedostatek vzdělání nahrazoval četbou uměleckých časopisů a moderní literatury a návštěvami divadel a biografů; v tom mu byl všestrannou oporou bratr. Od mládí také psal – deníkové záznamy, úvahy, fejetony, drobné prozaické a dramatické útvary. Obdivoval filmovou avantgardu a cítil se být spřízněn s poetikou E. F. Buriana. Své literární práce většinou doprovázel vlastními ilustracemi, výborně ovládal techniku koláží.

V polovině dvacátých let založil s bratrem Jaroslavem ochotnický soubor Surrealistické divadlo bratří Šmejkalů, působící při Studentském spolku v Úvalech u Prahy. Doložená aktivita divadla spadá do let 1927–1929, hrálo se nejen v Úvalech, ale i v Praze a leckde jinde. Protagonisty nevelkého souboru byli Jára a Vláďa Šmejkalové a Liduš Fabiánová. Bratři byli výhradními autory, část textů napsal samostatně Vláďa. Jejich inscenace souzní se základními principy avantgardní dramatiky, jak francouzské, tak tuzemské (Osvobozené divadlo, Divadlo Dada). Rozvolněná fantazie, absurdní charakteristiky postav a dějové zvraty, zcizovací efekty připomínající umělost divadelní fikce – to jsou základní prvky jejich produkcí, stejně jako autorský pocit, že všední život je nesmyslný a seberealizace je možná jen únikem do říše fantazie. A samozřejmě skromné provozní možnosti si vynucovaly náznakovou či metaforickou scénografii a kostýmování. Experimentovali se zvukomalebnou deklamací a využívali všemožné zvukové efekty a excentrické hudební nástroje. Nechyběl komponovaný hudební doprovod a taneční čísla. Vláďa Šmejkal byl nejen hlavním autorem, ale také režisérem a scénografem.

V roce 1929 se Šmejkal stal členem pražské Říše loutek, brzy byl plodným autorem a nápaditým režisérem. V roce 1930 se konala premiéra jeho „podívané pro velké oči dětí“ Kašpárek na vlnách Fantas-oceánu (r: V. Barth, s: A. Suchardová-Brichová, l: V. Sucharda). Jednalo se o variantu jednoho z profilových textů Surrealistického divadla, uzpůsobenou možnostem loutek a vnímání dětského diváka. Samozřejmě zde nechyběly absurdní prvky nebo voice-band. Příležitost osvědčit svou režisérskou erudici dostal přidělením reklamní hry Milion (a: K. Driml, 1931). Ze schematické agitky vytvořil písňovými vložkami, textovými úpravami a režijními nápady vkusnou hudební komedii, a tak prokázal své schopnosti. Pokoušel se prosadit v repertoáru Říše loutek linii inscenací pro dospělé, např. Cocteauovy Svatebčany na Eiffelce nebo vlastní surrealistickou komedii Ozdravovna šprýmaře Isomata, ale náročný pravidelný provoz divadla takovým nápadům nepřál.

A tak se Šmejkalova další tvorba orientovala na děti, nicméně i nadále zkoušel neprošlapané cesty. Pod vlivem E. F. Buriana sestavil a režíroval pásmo lidové poezie Čerstvý věneček ze starodávného kvítí (1936), zdramatizoval Čapkovu Pohádku pošťáckou (1936), kde kombinoval hru loutek s filmem a za výtvarného přispění manželů Suchardových vytvořil jednu z nejlepších inscenací meziválečného období. V té době ho také zlákaly krátké scénky psané pro maňásky (Čarokreslíř, 1936) nebo marionety, ale vytvářel i čistě vizuální kreace (Miss Gáza, Španělky). Z těchto výstupů vznikala celá pásma, uváděná většinou na Silvestra, na kterých se pochopitelně podíleli i další domácí autoři (Veselý Kašpárkův Silvestr, 1932, Kašpárkův maškarní ples, 1938, Kašpárkův Silvestr, 1940, Hurá na jeviště, 1943 a další). Nevyhýbal se ani komerčnějším titulům, jeho Sněhurka a sedm trpaslíků (1941) nebo Červená Karkulka (1947) vyprodávaly divadlo řadu sezón. Z ruštiny přeložil několik her, hru N. Gernětové a T. Gurevičové Husička uvedla Říše loutek ještě za války (1945), pochopitelně pod krycím jménem překladatele a režiséra Šmejkala. Ta se pak pod názvem Kačátko a v novém překladu J. Malíka stala jednou z nejčastěji uváděných loutkových her poválečného období. Po válce založil maňáskový soubor Říše loutek, který tvořil a zájezdově hrál v letech 1946–1954.

V Říši loutek byl nejen autorem, režisérem a loutkohercem, ale též iniciátorem mnoha souborových akcí, snažil se o neustálé vzdělávání členů, vychovával souborový dorost. Začátkem padesátých let spolupracoval také se souborem ORO 16 v Praze na Smíchově, a když se stal vychovatelem v hornickém učilišti ve Stochově, založil zde loutkářský kroužek. Spolu s Bohumírem Koubkem objevoval na přelomu čtyřicátých a padesátých let možnosti mimické loutky a Pan Palec byl jejich společným dílem. V roce 1982 mu byla in memoriam udělena medaile ministerstva kultury Za zásluhy o rozvoj československého loutkářství.

V návaznosti na poetiku Surrealistického divadla bratří Šmejkalů vznikl také filmový scénář Atom věčnosti. Snad, že při činnosti v Říši loutek chyběla Šmejkalovi možnost oslovit dospělé diváky. Ostatně, dramatické útvary a filmové scénáře určené dospělému divákovi psal celý život, i když už to bylo jen do zásuvky. Scénář Atomu věčnosti vznikl v roce 1933, Šmejkal ho bez úspěchu nabízel různým filmařům. Jiskra přeskočila při setkání s Čeňkem Zahradníčkem, laborantem firmy Sufra-film a jedním z organizátorů kinoamatérských aktivit. Zrodila se filmařská dvojice Zahradníček–Šmejkal. Zahradníček měl kameru a filmový materiál, Šmejkal přivedl z Říše loutek potřebné spolupracovníky, později zajistil i zázemí a herce. Atom věčnosti (1934) měl premiéru na mezinárodní soutěži Klubu rakouských kinoamatérů ve Vídni, kde získal 1. cenu. Přesto však po domácím uvedení vzbudil vášnivé diskuse, na jedné straně uznání až obdiv, na druhé prudké odmítnutí. Odpovědí autorské dvojice byl další film Ruce v úterý (1935), vyjadřující se pouze detaily rukou. Byl celý natočen v Říši loutek a kankán zatančený jen rukama je skvělá loutkářská etuda. Ruce v úterý byly přijaty velmi kladně a ze zahraničí přivezly několik cen. Ale to již vznikal třetí film Příběh vojáka. Film s jasnou protiválečnou tendencí invenčně pracoval se symboly. Podle odborné studie „střihová skladba v Příběhu vojáka nemá dokonce obdoby v tehdejším profesionálním českém filmu“. Film měl premiéru v roce 1936 na mezinárodním festivalu amatérských filmů v Berlíně, kde vzbudil rozruch a vyvolal protesty německé a italské delegace, kterými byl označkován jako projev defétismu. Tímto filmem spolupráce dvojice Zahradníček–Šmejkal skončila. Zahradníčka pozval ke spolupráci E. F. Burian, aby mu vytvořil filmový doprovod k inscenacím Máj, Procitnutí jaraEvžen Oněgin. Šmejkal pak napsal ještě několik filmových scénářů, ale už nenašel spřízněnou duši. Uvedené tři filmy jsou uváděny jako ukázky tzv. čisté kinematografie a dnes jsou řazeny k reprezentačním snímkům české filmové avantgardy.

Značný ohlas mělo scénické pásmo Muž se třemi talenty aneb Avantgarda vybledlá, epigonská či nedoceněná?, s podtitulem Pokus o portrét Vládi Šmejkala a nahlédnutí do tvůrčí dílny Surrealistického divadla bratří Šmejkalů, Umělecké scény Říše loutek a filmařské skupiny Zahradníček–Šmejkal (a+r.: J. Novák, Říše loutek, 1998).

Výběr z literatury:
Almanach Říše loutek 1920… Praha: Říše loutek. 1996.
ČESAL, Miroslav. ABC malých forem 16. Čsl. loutkář. 1963, č. 7. s. 166.
DUBSKÁ, Alice. Vladimír Šmejkal, muž tří talentů. Loutkář. 1998, č. 1–2, s. 31–34.
HENKRICH, Miloš. Vlastní cestou a třeba proti větru. KINO-IKON. 2015, č. 1, s. 202–211.
NOVÁK, Jan. Kdo byl Vláďa Šmejkal. Čsl. loutkář. 1967, č. 12, s. 207–208.
NOVÁK, Jan. O Vláďovi Šmejkalovi. Iluminace. 1998, č. 2, s. 165–168.
SCHERL, Adolf. Surrealistické divadlo bratří Šmejkalů. Divadelní revue. 1998, č. 4, s. 83–98.
STRUSKOVÁ, Eva. Gespräche der Dinge. Das Filmmagazin Schnitt. 2000, č. 4, s. 26–29
STRUSKOVÁ, Eva. Vladimír Šmejkal. Neznámý spolutvůrce české avantgardy. Iluminace. 1998, č. 2, s. 151–164.
Suchardovci. Oběžník Říše loutek. 1952–53, s. 2–13 a 20–21 a 32–34.